Aveyron
Jediná řeka, kterou jsme jeli nadvakrát, byl právě Aveyron. Nejprve jsme dali oddechovou spodní část z Monteils do Najac. Cestou není nic obtížného, ale za to krásná krajina. Vychutnáváme si cestu za pomoci kozího sýra, plísňového salámu a láhve Cabernetu. Já netradičně na háčku pálavy a jeden z Pavlů na mém kajaku. Ten pilně trénuje až do chvíle, než najede zespodu do válečku s obráceným náklonem a dá tak napást mému škodolibému já s připraveným foťákem. Dojezd je už zdlouhavý, protože vodu zadržuje jez v Najac, kde končíme první etapu.

Po asi hodinovém přejezdu sedáme opět do lodí a od římského mostu vyjíždíme za zážitky na šlajsnách, o kterých se v popisu píše: „Krásný spád opatří absolutní rychlost, dobrá vzpomínka na mládí“. Tak jsme to alespoň přeložili za pomoci internetu, asi jako vzpomínka na porod, jak jedete tou šlajsnou ven. Začátek je jak jinak u mostu, tentokrát římského Pont du Cayla. S ním je spjata ještě jedna příhoda s jeho obranou, jenže ta se hodí spíše k pivu, než na internet. Začátek je hodně kamenitý a za větší vody asi moc hezká trojka. Za limitu, co my jedeme, spíše kličkovaná. Víc vody by snesla celá etapa, i tak je to však moc hezký pohodový úsek. No a ta šlajsna? To se nedá popsat, pouze zažít. Ještě v noci přejíždíme k Auvezere, kterou se s Francií loučíme.

Auvezere
Noc jsme strávili na parkovišti u železárny, kterou napájí Auvezere. Tam je také asi třímetrový jez, který se má přenášet vlevo. Při ranní prohlídce železárny sleduji, jestli by to někudy nešlo, ale zához pod kolmým stupněm nepůsobí zrovna vlídně. O půl hodiny to už z lodi vidím jinak. Úplně vpravo je pod jezem čisto, jenom přes korunu teče málo a asi to na ní bude hodně brzdit. Mám své zažívací důvody, které mě nutí nechodit pěšky, takže jedu. Na koruně to skutečně brzdilo! A hodně! Po špičce padám dolů, kde přepadávám přes hlavu do vody a užívám si tak již třetí zvedání. Dál je řeka vcelku klidná až k dalšímu jetelnému jezu. Za ním už se začínáme nořit do hlubin soutěsky, kterou zde síla vody vymodelovala. Kameny jsou porostlé vrstvou mechu a díky vlhkosti mají svěže zelenou barvu. Když se k nim po chvíli přidá ještě koberec žlutých květů, už skoro ani nekoukám na cestu. Probírá mě až hukot blížícího se stupně Saut Ruban. Na ten jsme všichni natěšení, neboť o něm z překladu víme, že nás čeká ministerské křeslo a ve vodě budou plout peněženky (nebo cenné papíry - to se nedalo z překladu vydedukovat). Stupeň se dá proskočit skrz válec, nebo ošidit skluzem vpravo, který ústí až za válcem. Skáču jako první. Dole mě čeká velké zklamání, protože na palubě se mi nechytá jediná peněženka, ani papír, natož cenný. Nicméně dopad měkoučký, jako do ministerského křesla (nikdy jsem v něm neseděl, ale určitě je to podobné). Jelikož se pod stupněm žádné bohatství neskrývá, jedou kluci skluzem bez zbytečného rizika.

Dál má řeka charakter peřej, místy trojková uklidnění. To jedeme za středně nízké vody, za vyššího stavu to tu může slušně upalovat. Na některých místech už to vidím na další lovení, ale Petr se nám nějak rozjezdil, a všechno s menší či větší jistotou zdolává včetně poslední drossage našeho týdne. Za ní už se objevují dráty přes vodu, jako pozůstatek slalomové trati, na které se dle popisu konalo první mistrovství světa v kanoistice (pravdivost informace se mi ověřit nepodařilo, každopádně ty dráty již nějaký pátek pamatují). Těsně pod slalomkou je most, pod kterým se má končit. Pavel trochu rebelsky nakusuje otázku, zda nepokračovat dál. Já osobně po zkušenostech z Heraultu v tom mám naprosto jasno a i ostatní dostávají po chvíli rozum, že nemá cenu si poslední fajn zážitek kazit případným děsivým olejem. Poslední navazování a cesta domů, kde právě zuří Emma.

Více foto na www.propage.cz/chramcesti/France08

Meloun