Aude
Podle dosavadní šablony bychom další den měli jet něco oddechového, ale to už jsme si vybrali na druhé půlce Heraultu. Startujeme na nástupním místě u elektrárny Nantilla, odkud je psaná za tři. Příjemně to houpe, za kameny se dělají príma vracáky, sem tam nějaký pidiváleček, prostě pohoda. Proto křičím na Petra, aby trénoval. To byla chyba. Asi jsem ho vyplašil, nebo naštval, zkrátka se rozhodl, že potrénuje i mě, a těsně před mojí špičkou zanořuje.

Za prvním mostem obtížnější pasáž, pod kterou hned zastavuji a dřív než foťák vytahuji házečku, páč mám takové tušení, že nezůstane nevyužitá. Ve chvíli, kdy povoluji hrdlo, už mi plave Petr s lodí v jedné ruce vstříc. Ještě ofotím Pavly a pádíme ke stupni, kde prý se tvoří nebezpečný válec. No za povodňovky asi jo, ale nás fakt pobavil. Až do Axatu to příjemně teče. Pod Axatem se tok uklidňuje, jakoby nabíral sílu na druhou soutěsku. Ta skutečně stojí za to. Ne že by se vyšplhala na popisovanou až 4+ v závorce, i když tok je velmi balvanitý a rychlý. Z jedné strany skály, z druhé strany betonová zeď zpevňující silnici. Asi nemožnost úniku z řeky se podepisuje na oné obtížnosti. Za jednotlivými peřejemi se netvoří laguny na pohodové plavání. Za jednou z peřejí na bezvýznamném stupínku trošičku zkratovitě najíždím přímo do válečku, který vystřeluje proti skále. Ani já nemám šanci proti macaté hornině a začínám tak druhého eskymáka na akci. Pro kluky je to dostatečným varováním, aby najeli krásným jazykem vpravo. Závěr je asi nejadrenalínovější a současně nejbezpečnější. Všechna voda je vtlačena obřími kameny na pravou stranu, kde se musí proskočit několik stupňů. Poslední shora vypadá, jako by pod ním byla žumpa, ale krásně se vyvezete na vlně ven. Kluky to natolik udivilo, že svoji pálavu zaparkovali hned na kameni pod tím. Pod tímto místem se řeka rozšiřuje a pokračuje k další elektrárně, což si ovšem po včerejším oleji rádi necháváme ujít a končíme. Při přejezdu jedeme opět proti proudu Aude a vidíme, jaké jsme měli štěstí. Elektrárna už nepracuje a řeka se tak dá v některých místech přejít skoro suchou nohou.

Ariege
Asi ani nestojí za to tenhle den popisovat. Snad jen proto, ať neuděláte stejnou chybu. V mysli nám od podzimu trochu to Španělsko zůstalo, tak když jsme v jednom z českých průvodců našli Nogueru Pallaresu a u ní, že má vody dostatek po celý rok, vydali jsme se tam. Už na hranicích nás něco mělo varovat, když si nás odstavili celníci asi 300m od bývalé celnice (ať žije shengen) a chtěli vidět, co vezeme. Blbé nápady je naštěstí přešli, když jsem otevřel kufr a začal voňavý hydropád. No k Pallarese jsme dojeli ještě v noci. Moc nadějně nevypadala, zvláště když ve slalomce stál zaparkovaný traktor. Beztak jsme vyčkali do rána. To voda ještě klesla, takže by šla v holínkách i přejít.

Tím končíme náš výlet do Španěl a přes Andoru se vracíme za Francouzskou jistotou. Tou má být Vicdesos. Ne, že by byl úplně suchý, ale na sjetí je to dost málo, takže bereme za vděk Ariege, kde má být sjízdný alespoň krátký úsek do Garony o obtížnosti II-III. My jsme asi jeli jinou Ariege, protože nejdvojkovější byl můj makrospánek, který mě trochu vrátil síly na další přejezd k Aveyronu.

Meloun