Tarn
Další v pořadí je Mimente v NP Cévennes. Velké zklamání na mostě přes řeku, kde zjišťujeme, že vodou se v tomto kraji poněkud šetří. Takže dojíždíme autem na soutok s Tarnem a proti jeho toku hledáme odkud kam. Úseky nad Cocures jsou bez vody a ve složení, v jakém jedeme, by to asi nebylo ani rozumné zkoušet. Na druhou stranu díky malé vodě by asi obtížnost klesla a navíc už trochu přestávám věřit hodnocení francouzskýma očima. Než vlezeme do gumy, musíme ze žalu nad tou bídou sníst aspoň tlačenku, abychom si spravili náladu. Nakonec to není tak zlé. Vlny příjemně houpou a člověk si tak trochu odpočinul po dalším přejezdu. V druhé půlce už se ale vyloženě nudíme, tak aspoň hrajeme na babu. Jo a Pavlové, asi aby mě naštvali mi tvrdí, že viděli bobra, kterého se snažím na vodě potkat už léta, ale vždycky mám jen štěstí na ohlodané kmeny.

Herault
Zatím to vycházelo tak, že jeden den lehčí voda, jeden den těžší. Ani dnešek nebyl zpočátku výjimkou, ale k tomu se dostanu. O Heraultu jsme si přeložili dost důležitou informaci. Řeka teče v nepřístupném kaňonu, ze kterého se nedá utéct. Je dobré umět eskymácký obrat, jinak následuje dlouhé plavání. Chvíli jsme marně hledali popisované nástupní místo. Nejschůdnější bylo dojít k vodě vyschlým přítokem těsně pod přehradou Cabrier. Oproti řekám, co jsme doposud jeli, je Herault mnohem vodnatější, ale žádné výrazné peřeje se zatím nekonají. Jediným vzrušením je, když na mě Pavlové najedou pálavou, což mě společně s kouzelnými scenériemi natolik vyvedlo z míry, že jsem odhodil pádlo a schoval se před nimi pod vodou. Tam jsem si vzpomněl na pána z Čerčan a jeho technikou se vypacičkoval na hladinu (sám se stydím, ale úplně jsem zapomněl, že ta ruka mi to neusnadňuje, ale ztěžuje). Zlomem obtížnosti je asi jez podkova, za kterým se už skutečně z řeky utéct nedá, a musí se až do jezera u Pont du Diable.

Podle popisu se dá za našeho stavu proskočit válec, který se tvoří v prostředku jezu, ale já nevidím důvod si tam znovu máčet již namočenou hlavu. Volím cestu zadarmo napravo, Petr přenáší a Pavlové jedou zaplavat doleva. Dost se mi uleví, když se sami i s lodí usazují do vracáku, kde na ně čekám, protože dál řeka získává spád. Je zakončena stupněm s kamenem uprostřed, přičemž pravá strana se zastavuje o skálu. Ta je tam skutečně blbě a tak se Petr pokouší rozrušit její strukturu špičkou svého Berta. Je to sice Železná loď, tento souboj však Petr nakonec prohrává. Krásnýma prsama si připlouvá k mé házečce, zatímco skála stojí stále na svém místě a já mám z dálky dojem, že se lehce usmívá.

Pavlové, osvěženi předchozí koupelí, bez problémů projíždí správnou cestou. Na zbytku cesty se střídají opravdu moc pěkné peřeje s placatou, ale stále tekoucí vodou. Vjíždíme do jednoho z nejhezčích údolí v Evropě. Pavel dokonce tvrdí, že je to hezčí než Tara, což mi moc lichotí, jakoby snad krása toho údolí byla mou prací. Vážně je to nádhera. Zatravněné převisy, ze kterých na vás stéká voda, vodopády všude kam se jen podíváte. Škoda jen, že nám do toho nezasvítil punťa. Poslední peřej se trochu vymyká dosavadnímu průběhu. Je tam několik kamenů jak stodola, za které není vidět, takže je to slalom s rozhodováním na poslední chvíli. Zespoda vidím, že to takové drámo není a dá se jet všemi cestami. No a to by nebyla Francie, aby se nepodjížděl zase nějaký romantický most, pro pořádek rovnou tisíciletý. Tak a tady se sluší jedno varování! Kluci byli natolik okouzleni tím vším, že se rozhodli pokračovat dál. To by tak strašné nebylo, jenže jim se podařilo přemluvit i mě. Co vám budu povídat, byl to neskutečný nářez.

Poslední dva kilometry už mi to připadalo, že nastoupáme do nadmořské výšky, ve které jsme na Herault nasedli. Jedno pozitivum to však přece jen mělo. Já taky uviděl bobra. Kluci sice tvrdili, že to byla ondatra, ale já vím své.

Meloun