Pokračujeme v plavbě a přeháňky přecházejí v hustý déšť. Peřeje jsou častější a častější. Jedna z peřejí je lemována skálami a po stranách úzkého průjezdu jsou dvě krásné laguny. Zastavujeme, jsme prokřehlí a tak v závětří mezi kameny vaříme polévku. V lagunách po stranách peřeje by mohly být nějací pstruzi nebo dokonce tajmeni. Po všech štikách by to chtělo trochu změnu. Sedám na Orinoco a odjíždím do laguny u protějšího břehu. Po třetím nadhozu přichází nečekaný náraz do udice, která je v mžiku prohnutá na maximum a vzápětí jen vlaje ve větru vlasec. Třpytka i s návazcem je pryč. Vzrušeně navazuji druhou a pokračuji v třpytkování. Nahazuji a sotva dopadla třpytka na hladinu, nad vodu se vymrštila obrovská ryba. Patrně tajmen, odhaduji na takových 80 - 90 centimetrů. Saša, který pozoroval celé divadlo ze břehu, se okamžitě přidává ke mně a chytáme spolu. Stále prší a zbytek výpravy pozoruje naše snažení. Je jim velká zima a tak raději končíme a jedeme hledat vhodné místo na táboření. Snažíme se zahřát pádlováním, přichází však prudký déšť, který nám bere poslední "morál". My s Marcelou v uzavřeném kajaku jsme celkem v pohodě, ale kluci na Orinocích trpí. Snad jen Dočki je nad věcí a i v dešti popotahuje cigaretu. Konečně tábořiště, stavíme stany, přístřešek na vaření a převlékáme se do suchého. Pomocí březové kůry, přestože prší, celkem snadno a rychle rozděláváme oheň. Vaříme svařák a pečeme štiky, které Dočki opět mistrně připravil. Zase se nám vrací dobrá nálada.

Po předchozím deštivém dni a skvělé štičí hostině ležíme ve stanu a nechce se nám ven. Mokré věci neuschly a začínající bubnování kapek na tropiko stanu nám mnoho optimismu nepřidává. Záhy se však déšť přehnal a mezi mraky se dere hřejivé slunko. Tak málo nám stačí k radosti. Vaříme snídani, dosušujeme šatstvo kolem ohně a vydáváme se na další úsek cesty po řece. Já s Marcelou vyrážíme později, zdrželi jsme se instalací kamery na příď kajaku. Objektivem zachycujeme okolní krajinu. Přítoky ústící do řeky mají po dešti spoustu vody. Kluky doháníme u mostu přes řeku v KUTUŘE. Je to první místo od vyplutí, kde se zase potkáváme s nějakou civilizací.

KUTURA je zřejmě výchozí místo pro rybáře a turisty, protože mají možnost se dostat autem prakticky na práh divočiny. Dál pádlujeme společně. Začíná se měnit ráz krajiny, řeka se zužuje a začínají ji lemovat skály. Časté peřeje nám poskytují celodenní zábavu a místy dosahují až k třetímu stupni obtížnosti. Orinoka jsou zalévána vlnami, a když se jim sem tam podaří trefit i nějaký válec, musí hned za peřejí ke břehu a vylít vodu z lodi. Na krytém kajaku je to v pohodě, voda se dovnitř kajaku prakticky nedostane. Peřeje ten den už ani nepočítáme. U levostranného přítoku APPISJOKI zastavujeme na krátkou prohlídku zlatokopeckého tábořiště. Je zde několik srubů, ve kterých se dá zdarma přespat. Ty lépe vybavené jsou zamčené a za přespání se platí. Nechybí jednoduchá sauna na břehu řeky, zásoba dřeva, ohniště, latríny. Opouštíme APPISJOKI. Na vodě sem tam potkáváme rybáře-klienty, kteří jsou za peníze vyvážení proti proudu na dlouhých dřevěných lodích se závěsným motorem. Byznys funguje všude. Zamýšlíme se nad tím, jak je možné, že tábořiště jsou tak v pěkném stavu. Přestože jsou sruby volně přístupné, nic není zničené, zdevastované, tak jak to můžete u nás vidět ve středu Evropy. Důvodů bude asi několik. O tábořiště se stará správce, který je pravidelně objíždí, kontroluje, mění prázdné bomby s plynem za plné, stará se o dostatečnou zásobu dřeva, o údržbu latrín. Hlavním důvodem však bude velmi nízká koncentrace turistů na tak rozlehlých rozlohách. Řeka a její okolí by vypadaly asi jinak, kdyby tu denně projíždělo několik tisíc turistů, stejně jako u nás na Vltavě v létě.

Další tábořiště na SOTAJOKI míjíme. Dva stylově oblečení trempíci na kánojce Old Town si právě na ohni připravují ryby. Asi po třech kilometrech zastavujeme a rozbíjíme tábor na břehu řeky. Dnes toho máme opravdu dost - asi 33 km pádlování a více než dvacet peřejí. Neodpustíme si však ještě trochu zarybařit. Nedaří se nám, dva lipani, které Dočki chytil cestou na řece, budou jen taková chuťovka. Po dlouhé době tedy vaříme ze svých zásob.

Zdeněk Rybníkář