Ráno jedou Ryba, Marcela a Míra oběma auty do cíle cesty, do městečka IVALO. Tady zanecháme Mirkova Megana. Kupujeme zde mapu řeky a dvě rybářské povolenky, za které platíme 84 euro. Je to dost, ale hned po návratu za kamarády na tábořiště zjišťujeme, že investice nebude marná. Čekají nás tam v alobalu upečené štiky. Saša s Dočkim prostě nevydrželi a čekání si krátili prohazováním řeky. Na to, že místní rybáři nám řekli, že je vysoká voda a ryby neberou, to začíná slibně. Sedáme k ohni a pochutnáváme si na štičím mase.

Potom se přesunujeme o pár kilometrů dál na přítok REPOJOKI, kde budeme dávat na vodu. Nafukujeme Orinoka i prototyp kajaku, který zatím nemá jméno. Věci balíme do nepromokavých pytlů a vše se snažíme nacpat do lodí. Původně jsme chtěli poprosit obyvatele blízké usedlosti, zda bychom u nich nemohli nechat zaparkovat auto. Když jsme se šli zeptat, zjistili jsme, že vlastně nikdo není doma. Celý dům je však otevřený, stejně jako garáže s dveřmi dokořán, ve kterých parkují terénní čtyřkolky a jakoby nic tu leží několik motorových pil. Trochu zahanbeně odcházíme a bez obav parkujeme Lagunu vedle řeky. Lidé v těchto končinách jsou asi stejně čistí a nezkažení jako okolní příroda.

Tak, zabaleno a vyplouváme, řeka vypadá, že se nehýbe, odpolední slunko hřeje a první záběry pádel jsou zatím ještě nervózní. Fouká silný protivítr, takže rychle se pohybující kajak se stává terčem žertovné závisti kamarádů na Orinocích: "Tohle není fér", "Tak kam s těma lízátkama" - myslí tím naše kajakové pádla, ozývá se, když kajak Marcely a Ryby elegantně míjí ploužící se Orinoka. Po pár kilometrech se vlévá REPOJOKI do IVALOJOKI. Vítr se později utišuje a my zkoušíme přímo z lodi prohazovat řeku. Tišiny lemovanou rákosím k tomu přímo vybízí. Vychutnáváme si naprostou pohodu. Dočki zaznamenává první záběr, ryba však uniká. Pomalu pádlujeme a opakujeme nadhozy. Tentokrát je úspěšný Saša, má mocný záběr a podle prohnutí prutu to vypadá na pořádný kusanec. Po krátkém boji končí ryba v podběráku, je to štika 92 cm. Sašovi září oči štěstím, životní úlovek. Po nezbytném fotografování s úlovkem končí štika v lodi a vzápětí zastavujeme na našem prvním tábořišti. Je malebné, stavíme stany a povzbuzeni Sašovým úspěchem pokračujeme v rybolovu. Dočki chytá další štiku asi "šedesátku". Mě se na rotačku nedaří. Převazuji červeného twistera, vydávám se níž po proudu na kraj malé tišiny. Házím nástrahu přes tišinu proti proudu a tahám twister přes rozhraní do tišiny. Přichází záběr, zasekávám a ryba okamžitě vyráží do proudu. Brzda navijáku vrčí, boj s rybou stěžuje hustý porost na břehu řeky. Po několika minutách dostávám rybu ke břehu do tišiny a adrenalin stoupá. Je to lipan, asi 50 cm dlouhý. Nemám podběrák, beru prut do jedné ruky, brzdu mám povolenou, ale zajištěnou prstem. Shýbám se, abych rybu uchopil do ruky. Lipan však škubl hlavou a mizí. Smutně zůstávám stát na břehu. Vracím se do tábora, kde se už připravují štiky. A jedna přibyla ještě navíc. Míra mi líčí neuvěřitelnou historku, jak Dočki, už v trochu v náladě, zapackoval a omylem nadhodil. Při vytahování "Repaly" z řeky mu na ní skočila další štička.

Dočki ryby zručně očistil a naporcoval, část pečeme ve "sněžnicích" - tak nazval podle tvaru Matěj drátěné opékače, část v alobalu s česnekem a část připravuje Marcela na víně na pánvi. Je to delikatesa. Přestože je půlnoc, je stále světlo. Slunko tady v létě vlastně nezapadá, takže člověk nezvyklý poměrů, ztrácí pojem o čase. Nedá mi to a jdu ještě provláčet onu tišinu. Mám štěstí, lipánek 30 cm je mi pro tento den útěchou. Vracím ho řece a odcházím spát.

Ve středu se probouzíme do deštivého dne. Po snídani balíme stany a vyrážíme na řeku. Charakter krajiny se nemění, břehy porostlé borovým lesem jsou hodně promíchány břízami. Jízdu nám zpříjemňují peřejky, u kterých sem tam zkoušíme rybářské štěstí. Dočki opět boduje, štička 63 cm. Pádlujeme dál po řece a není kam spěchat. U další peřejky opět rybaříme. V naději na nějakého pstruha nebo lipana navazuji opět malou rotačku. Když ji na spodním úseku peřeje už téměř vytahuji z vody, mám záběr. Překvapivě je to opět štika. Kluci s podběrákem jsou nad peřejí, takže jsem donucen vylovit rybu bez podběráku. Tentokrát jsem úspěšný. Chytám štiku za skřele pevným stiskem. Najednou mi palcem projela ostrá bolest, ryba sebou mrskla a palec mi vjel hluboko za skřele, kde narazil ostré zuby. Rychle štiku zabíjím hmatem, který mě naučil Dočki a vítězoslavně odcházím za ostatními. S 69 centimetry se zařazuji na druhé místo pomyslné soutěže.

Zdeněk Rybníkář