Dlouho očekávaný okamžik nastal a společně se třemi kamarády jsme odrazili od břehu jezera Drawsko na týdenní splutí horní části polské Drawy. Vrátili jsme se sem po čtyřech letech a naším cílem bylo splutí řeky v úseku od Czaplinku po Drawno, abychom měli Drawu sjetou celou.

Horní Drawa je čistá řeka bez jezů, plynoucí rákosím a jezírky s lekníny. V průhledné vodě se odrážely naše nadšené obličeje a u nočních ohňů jsme si slibovali věrnost pod nebem plným hvězd. Přes den jsme občas zahlédli domorodce a několikrát nás i pozvali do svých skromných vesnic, tak dobře ukrytých v rákosí a hlubokých borových lesích okolo Drawy. Potraviny jsme měnili za rybářské háčky, které jsou v polských řekách celkem zbytečné, neboť generátor je v každé trochu lépe situované vesnici a rybí obsádka podle toho vypadá. Nebylo opravdu kam spěchat…

Jeden ze západů slunce nás zastihl uprostřed jezera Lubie. Jezero Lubie je až 46 m hluboké a 14 km dlouhé. Jeho šířka kolísá od jednoho do čtyřech kilometrů a je na celém splutí jezerem největším. Uprostřed jezera jsme zastavili a pozorovali na zrcadlově klidné hladině zapadat slunce. Když zapadlo, dopluli jsme na Ostry Róg, písečnou výspu v jezeře, kde bylo tábořiště. O odpočinkovém dni bylo rozhodnuto od začátku a Ostry Róg bylo ideální místo. Nejbližší vesnice byla vzdálena 3 km po písčité cestě, nikde ani noha, dvě písečné pláže, les a přístřešky pro případ deště.

Celý odpočinkový den jsme lenošili a rybařili až do dalšího západu slunce, který byl snad ještě krásnější, než ten předešlý. V duších se nám rozhostil klid a mír… Ráno jsme zabalili a ještě chvíli se loučili s tábořištěm, kde byly už jen kanoe s hromadou loďáků. Ten den nás čekal jen zbytek jezera a proudný úsek lesem, na který jsme se těšili i proto, že dno řeky je zde pestrobarevné, plné škeblí a bez jediného odpadku. To budou fotečky, mnuli jsme si ruce. Slunce svítilo a mírný vítr nám ukazoval směr, kterým se máme vydat… Bylo na čase vyrazit…

Sáhnul jsem po plechovce, abych posledními loky dopil její lahodný obsah a odnesl ji do odpadkového koše. Po vteřině jsem z pusy vyplivl třícentimetrového sršně a zařval. Kousnul mne zevnitř pusy do rtu.

Trvalo pár vteřin a měl jsem v puse půl čerstvé cibule, kterou jsem tisknul na něco, co bývalo rtem a dostal jsem i prášek na alergii od hovadího píchnutí. Jak se to klukům povedlo tak rychle vyhrabat z loďáků, netuším dodnes. Opřel jsem se o strom ve stínu a čekal. A také dost přemýšlel. Vědomí jsem neztrácel, dýchalo se dobře, hlava se mi nemotala. Ale ret natékal a myslel jsem, že se mi roztrhne. Po hodině se mi trochu ulevilo, a když jsem otevřel oči, věděl jsem i proč. Tváře natekly tak, že se mi víčka málem už nevešla pod brýle. Přestal jsem mít jistotu, že to projde hladce. Od sršně jsem už kdysi dostal do nohy, od vos a včel mnohokrát, ale toto štípnutí již překročilo hranici mezi zážitkem hezkým a zážitkem silným…

Nastal čas na konzultaci se zdravotníky doma. S klidem mi bylo doporučeno, že pokud hodinu po štípnutí ještě žiji, doporučují rozpustné kalcium nebo ještě lépe rovnou totéž do žíly. Proběhla krátká porada. Vyplout na jezero na plné slunce – shodli jsme se na přílišném riziku – to kdyby se mnou seklo. Sedět a čekat – nuda. Takže telefonát správci tábořiště, o kterém jsme věděli, že jednou denně tábořiště navštěvuje a prosba o odvoz. Přijel za půl hodiny a odvezl mne s kamarádem do nemocnice. Cestou vyprávěl, že vypadám ještě dobře, rozseknutá noha sekerou byla horší a štípance také občas vozí. Je mi to divné. Za den a půl, co jsme na tábořišti byli, jsme neodháněli jedinou vosu natož sršně. Občas komára, ale nikdy nic většího. Prostě osudný okamžik jak vyšitý.

Poprvé jsem jel do zahraničí (nejen na vodu) nepřipojištěn. V nemocnici v Drawsku (asi 20 km od tábořiště) jsem ukázal evropskou průkazku své pojišťovny a problém nastal, když chtěli mou adresu. Nebyla v pase, nebyla v průkazce. Musel jsem jí tedy vepsat do pasu do zprávy, kam uvědomit při neštěstí, odkud si ji opsali. Platbu v hotovosti odmítli, nebyla třeba. Potom jsem dostal kapačku, injekci do zadku a hodinu pozorovali můj tep, tlak a rosný bod. Vše pomalu klesalo, tak mi ještě napsali na papírek, co si mám za prášek koupit v lékárně na večer a ukázali mi také zrcadlo. Pochopil jsem, proč se na mne sestřičky neculily.

V lékárně jsem si koupil večeři včetně rozpustného kalcia a 4 hodiny po štípnutí jsem sedal do kanoe. Jeli jsme na pohodu a kamarádi mne přece jen po očku hlídali. Já si zase hlídal možné předávkování kalciem. Večer jsme besedovali na dalším tábořišti se zdravotníkem od GOPRu, polské Horské služby, a ten se divil, že jsme ještě jeli dál. Jenže já už zase začínal mít tvář alespoň trochu podobnou té své a hlavně, Polska jest fajna.

Kdyby mne kousl sršeň do jazyka, měl bych prý tak dvacet minut. Také jsem ho mohl spolknout, to by minut zbývalo ještě o dost méně. Pokud bych byl alergický, mohlo být po mně ještě rychleji. Tábořili jsme 3 km od nejbližšího domu a asfaltu, 20 km od nemocnice. Zprůchodnit dýchací cesty šikovným řezem pod ohryzkem a zarazit tam trubičku třeba z rákosí se může laikovi podařit. Stejně tak i nechtěně podříznout krk. Nechci spekulovat, co by kdyby. Místo toho děkuji všem svatým i hříšným, co u mne ten den stáli a dohlédli na to, že mohu napsat tento článek. Také se sluší poděkovat správci tábořišť Czubajka a Ostry Róg panu Arturu Milczovi za to, že měl na tábořištích uvedený svůj telefon a ochotně nás odvezl a počkal s námi v nemocnici v Drawsku Pomorskim.

A na závěr jen: v lékařském záznamu je napsáno „při pití herbaty“. Nechal bych to tak i v případné diskuzi. Prosím.

Honza