aneb Petrovi, Mílovi a Jitce a všem, kteří dali vale blbýmu věku

Právě jsme u Chabeřického mlýna skončili letošní retroplavbu po Sázavě. Vytáhli jsme na silnici sedm zúčastněných lodí a se sluncem v duši (odrazem to jeho většího bratra na obloze a bezprostředního dojmu po prožitku letošní plavby) jsme odškrtli první bod programu Vodáckého festivalu. Ten se pořádá každý rok a letos je spojen s otevřením již jedenácté sezóny Vodáckého muzea ve Zruči nad Sázavou. Bod druhý - společný oběd před zahájením hudební produkce country a folkových kapel – je naplánován v jedné z nejlepších zručských restaurací. Kromě Vodáckého festivalu se dnes ve Zruči koná více akcí a lidu zde v krásném počasí koluje plno. Považujeme tedy za zázrak potvrzení rezervace pro nemalý počet přátel retroplavby. U vchodu chápeme mnohé, velká tabule nese nápis:

Mezi 15. a 16. hodinou nevaříme.

Vcházíme a je 15:05. Objednávka jídla je spíše než obvyklým procesem konzultací s jinak sympatickým personálem, který kotel by se snad ještě dal vytřít. Nakonec se každému nějaké to sousto dostává, i když to není hned a místo klasického výběru je to přehlídka toho, co lze ještě nastavit (svíčková) a toho, o co předešlí hosté neměli zájem. Což ovšem (s kombinací s pěnivým mokem) na naši pohodu nemá rušivý vliv. Sedím vedle Petra a s respektem k účasti vodáckého guru z webu Raft.cz pronáším otázku:

„To je fajn, žes to jel s námi. Napíšeš článeček?“

„Napiš jej sám!“ (chápu, poslední dobou jsem toho moc nenapsal).

„No ale nemám žádné fotky, neměl jsem čas vybalit foťák.“

„To nevadí. Fotek je hafo.“ (chápu, článek napsat musím). Tož tady ho máte.

Co na vodáckém webu o retroplavbě psát? Že jsme spluli osm kilometrů Sázavy na omšelých lodích, kterých se i nemuzejních po českých tocích každou sezónu plaví spousta? Že se letos sešlo sedm posádek, což je sice fajn (přede dvěma roky se v dešti a sněhu plavily jen dvě lodě), ale vodáků se v Česku odhaduje na 600.000? Že by hojnější účast odrazovalo slůvko „retro“? Kouknul jsem na tetu Wiki, co to „retro“ vlastně znamená. Nejpoužitelnější se mi jeví toto:

Retro je obecné označení pro něco minulého, zaniklého, bývalého, může se jednat o označení pro cokoliv zpět v čase. Může se jednat jak o předponu k jinému slovu tak i o samostatné slovo.

Nevím, pořád ve mně doznívají pozitivní vibrace letošní plavby. Mílu, který mne přišel přivítat až k vlakové zastávce. Známé kamarády, kteří mi přišli stisknout ruku. Neznámé dosud bezejmenné souvodáky, kteří mi nafoukli můj katamarán. Další, kteří mi s ním pomohli na vodu. A pak tu pohodu na prosluněné Sázavě, komunikace napříč loděmi, písničky, srandičky. Čekání, než dofouknu ve studené vodě splasklé válce. Děti, manželky, kamarádi, psi. Že by toto bylo jen připomínkou něčeho minulého, zaniklého, bývalého, zpět v čase?

Mám doma garáž a v ní stůl slibující spoustu příležitostí k realizaci s loděmi spojených nápadů, a taky občas slzu červeného a hlavně maličké rádio (poplatky platím) s imrvére naladěnou stanicí Krokodýl, což je prý brněnské nejposlouchanější rádijo. A tam často hrají song, ze kterého vyplývá, že zpěvák neví, jestli ještě žije anebo jestli je už „retro“. Písnička je to chytlavá a na rozdíl od jiných není blbá. A protože mi během plavby i následného přemýšlování zněla v hlavě, našel jsem si ji na internetu. Jmenuje se V blbým věku a napsal ji a zpívá pan Xindl X. Celý text najdete na https://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/xindl-x/v-blbym-veku-590824, já z něj použil podstatné části. Inu:

Ujel mi vlak i poslední metro,
ještě jsem nebyl in a už jsem retro.

Text se vyznačuje pochybnostmi a zvažuje míru hodnoty zpěvákova života. Společnost diktuje rychle se měnící příkazy, doporučení a motivy k tomu, co myslet, podnikat a vůbec jak bejt, aby člověk byl „in“ a proboha nevypadl z lajny. Důraz se přesouvá z jedinečnosti a originality každého člověka na očekávání (ne-li diktát) rychle se měnících společenských požadavků a trendů. Filozoficky řečeno, subjekt člověka podléhá objektivním příkazům doby, což vede k jeho (člověkově) krizi.

Ujel mi vlak, tak už to chodí,
hlavu nevěším, pojedu lodí.
Než si to hodit, spíš se hodím do pohody u vody.

Ujel mi vlak? Opravdu? Není otázka po vlastní identitě otázkou po tom, co mne dělá samostatným a suverénním člověkem, svobodným v sebehodnocení a rozhodování? A není řešením vrátit se k základům, tj. ke svobodě a samostatnosti? Zpěvák se správně obrací k vodě. Bez vody není života, nevydržíme bez ní víc než dva dny. Bez vody není ani civilizace, vždyť civilizace se začala rozvíjet tehdy, když lidé objevili možnosti plavby a počali osídlovat svět. Voda uklidňuje, inspiruje, boří bariéry mezi lidmi. Je i v pivě a ve víně, v tom druhém navíc i pravda. Voda, jak ji my vodáci známe, je cestou k sebeuvědomění a sebepoznání a příležitostí k mnoha zážitkům.

Každopádně jsem zas v blbým věku
a pluju proti proudu vstříc poslednímu soudu
a jsem radši vám všem pro smích než abych byl sobě k breku.

Jo, věk je v určitém pohledu problém. Bolí kolena a krásné holky, které jsme v jinošském a chlapském věku balili, nás v šalině pouštějí sednout. U věkem mladších pánů to taky může být jinak, protože ty krásné a „in“ holky je často nechtějí a jim nezbývá, než hledat odpověď na otázku, kde je dnes to mužské „chlapství“, a co s tím. A ženské to prý mají obdobně. Každý vodák vám ale poví, že drápat se bez jasného důvodu proti proudu je blbost a taky každý, kdo se nebojí poprat s osudem ví, že život se žije teď a žádný soud není poslední jen ten, když to vzdáme. Naopak po proudu řeky i života je to jazda, protože je třeba překonávat všelijaké překážky, ale taky se radovat, a správný vodák a nejen vodák to umí, protože jinak by nepřežil. Kapela Poslední štych (hrála taky na festivalu) zpívá v písni „Zadák Čech“, že

Voda z Čech ta teče řekou do moří
kdo do ní pádlo ponoří
tomu modrá barva oceánů v očích zahoří.

Lidský život je často připodobňován řece, která teče od pramenů ke svému naplnění v oceánu (věčnosti). Prožít to můžete právě na vodě. Na vodě nikdo není sám, i když neznáš jméno toho, kdo pluje vedle tebe nebo za tebou, pomůže ti s lodí a podělí se nejen o elementární potřeby, ale i o tvé radosti a strasti. Voda i život v sobě skrývají mnohý poklad. Pádluji skoro šedesát let a něco o tom vím.

Každopádně jsem zas v blbým věku
a jedu mimo trať a říkám si tak ať,
vždyť všechny mosty vedou beztak po stý přes tu stejnou řeku.

Není blbý věk. Krásný a smysluplný může být každý prožitý den, třebaže je to občas těžké. Jen je třeba umět přešaltovat výhybku, když máme pocit, že trať našeho života rýsují víc společenský diktát, stereotyp a únava než naše vlastní Já. Řeka života je živá, tak proč z ní dělat mrtvou vodu nebo stoku. A tak retroplavba rozhodně není muzejní záležitost, pieta a vyhrabávání minulosti. Retroplavba je život. Je to vynětí krásných a dobrodružných zážitků z minulosti a jejich opětovné prožití v přítomností kamarádů (starých i nových) s vírou a nadějí, že mají smysl a pokračování až do chvíle, kdy každý dosáhne svého oceánu.

Ujel mi vlak před rokem v dubnu,
ještě jsem nezmoudřel a už zas blbnu.
Jak dopustil jsem to, že život protek mi mezi prsty?
Nevím, věřím, že až se prospím, pochopím, co s tím.

V dubnu se otevírá řeka a taky se každý rok koná Vodácký festival ve Zruči nad Sázavou. Tak ho neprospěte.

Napsal:
Vladimír Hejtmánek

Foto:
Jitka Pražáková