Re: To byly časyNo já byl na vodě poprvé v osmašedesátém na Hronu, to mi bylo šest. O rok později si táta koupil laminátovou vertexku a pokřtili jsme ji na Vláře jménem Donald. V létě zatímco maminka zůstala doma v požehnaném stavu, mě vzal na Nežárku z JindraHradce a pak na Lužnici, kam se rád vracím dodnes. Převoz z Novosedel na Starou řeku nám zajistil načerno strejda s družstevním traktorem v časných ranních hodinách přes les. Konspirace jak kdyby nás předváděl Král Šumavy za hranice. U příbuzných jsme pak jednu noc přespali a mě najednou táta přišel vytáhnout z pelechu, že to musím vidět - Američané právě k přistávají na Měsíci! Jo TO teprv byly časy... A i to je pořád ještě houby proti tomu, když se za první republiky lodě koníčkovaly z Prahy proti proudu Vltavy, aby si za odměnu pak vodák mohl šplouchnout pádlem. Jsme dnes už dost rozežraní, přiznejme si to. Proto mě každá zkazka z dob vodáckého dávnověku fascinuje víc než Pán prstenů. Byly to heroické časy, když ještě ani žádné kilometráže nebyly a sjezd třeba takového Koštěnického potoka byl skutečnou výpravou do neznáma. Klobouk dolů a hlubokosklon. A ten přejezd z Rakous, to muselo být taky dobrodrůžo už předem při krocení úředního šimla. Story o celním odbavení z lodi je kouzelná, fakt lituju, že jsem nebyl u toho. |