Středa 21.8., Sandau (420 km) – Gorleben (495 km)

Opět za bezvětří vyrážím po 8 hod. Hned na 429 km potkávám párek bobrů, které se snažím vyfotit, ale moc blízko mne k sobě nepouštějí.

Krajina je stejně pustá a vyprahlá jako včera, na březích jsou vidět původní strážní věže bývalé hranice mezi východním a západním Německem, která v této oblasti vedla středem řeky. Působí to tu hodně stísněně a kromě krátkého rozhovoru se dvěma asi 70letými kajakářkami za celý den na řece nepotkávám nikoho. Odpoledne navíc opět začíná nepříjemně foukat, takže jsem rád, když večer zalezu do spacáku na 495 km u městečka Gorleben.

Čtvrtek 22.8., Gorleben (495 km) – Lauenburg (566 km)

Dnes mi to od už rána moc nejede, a to i přes to, že chvíli fouká pěkně do zad. Před 9 hod projíždím kolem mostu v Dömitzu, který byl svého času se svojí délkou 1 km nejdelším železničním mostem v Německu. V dubnu 1945 byl ale zničen při spojeneckém náletu a po válce už nebyl nikdy opraven, protože procházel hranicí mezi SRN a DDR.

Kolem oběda se rozhoduji udělat si sanitární půlden a tak zastavuji za trajektem v Hitzackeru, kde se koupu, peru a obědvám. Znovu vyrážím až pozdě odpoledne, ale i tak se mi před večerem podaří dojet až kousek před Lauenburg, kde mám ale po dlouhé době problém najít slušné místo na spaní. Před soumrakem nakonec stavím stan na pravém břehu na místě plném komárů a odpadků.

Zítra mne čeká obcházení zdymadla v Geesthachtu, za kterým už musím počítat s přílivem a odlivem, a konečně také Hamburg. Před odjezdem jsem se zkontaktoval s Ralphem z kanoistického klubu Hanseat v Hamburgu, který mne vybavil řadou důležitých informací a pokynů, jak projet nebo se vyhnout tomuto velkoměstu. Ralph mne zve na sobotní letní party k nim do klubu, která by mohla být takovou pěknou tečkou za celým výletem, pokud se rozhodnu nedojet až k moři. Na průjezd Hamburgem se moc necítím a o tom, jak bude vypadat poslední úsek k moři, také moc informací nemám. Nakonec rozhodnutí odkládám na ráno a zalézám do spacáku.

Pátek 23.8., Lauenburg (566 km) – Blankenese (636 km)

Ráno stávám v mnohem lepší náladě a vyrážím do mlhy, která trvá několik dalších kilometrů. Projíždím kolem Lauenburgu, kde za soutokem s plavebním kanálem Elbe-Seitenkanal, začíná houstnout lodní doprava.

Plavební cesta je teď jasně značená zelenými a červenými bójemi a pravidelně v obou směrech jezdí velké říční nákladní lodě i tankery.

K plavební komoře v Geesthachtu to mám 25 km a spěchám, protože chci stihnout začátek odlivu, který má přijít v 11 hod. Před komoru se nakonec dostávám, ale než ji přenesu, je skoro 12, takže mi začátek odlivu utekl. I tak doufám, že odtud už Labe pěkně poteče a do Hamburgu, kam tom mám ještě přes 30 km, dorazím před začátkem přílivu.

Bohužel vliv odlivu se tady ještě výrazně neprojevuje, proud je velice mírný a opět začíná nepříjemně foukat, takže k rozdělení Labe před Hamburgem se dostávám až po 15 hod a zvažuji, kterým směrem se dát. Labe se zde dělí na jižní kanál, který vede přes lodní doky, rafinérie a nákladní přístavy, a na severní kanál, který projíždí nejrušnější částí města.

Obě varianty mají svá úskalí a hlavně není pravděpodobné, že bych se „po svých“ přes Hamburg dostal do 17 hod, kdy má začít příliv. Proto volím severní kanál, kterým chci projet k mostům u stanice metra „Elbbrücken“, a odtud se přes centrum přepravit metrem. Stále ale musím urazit 10 km, z toho poslední km už pádluji proti začínajícímu přílivu.

Na špici u nového labského mostu vylézám na břeh, balím paddleboard do batohu a s druhým batohem na břiše se vleču ke stanici metra.

Po několikadenní samotě se v davu necítím dobře, a tak si oddechnu, když vystoupím ve stanici Blankenese a taxi mne vyhodí u příjemného Elbe kempu, který leží přímo u řeky 15 km od místa, kde jsem před hodinou skončil.

Sobota 24.8., Blankenese (636 km) – Freiburg (685 km)

Dnes po dlouhé době vyspávám, odliv začíná až po 10 hod, není tedy kam spěchat. Po snídani odrážím z pláže u kempu, ale hned se dopouštím školácké chyby, když si fotím rychlý motorový katamarán, na který upozorňuje i popis v německé kilometráži a podceňuji rychlost vln, které se za katamaránem tvoří. Během okamžiku mne vyhazují na kamenný vlnolam na okraji pláže, kde se zasekávám ploutví o dno a katapultuji do vody k pobavení všech návštěvníků pláže. Je to poprvé a naposledy za celou cestu, kdy končím ve vodě, ale bohužel to není poslední chyba, které se dnes dopouštím.

Proud odlivu se postupně zrychluje, vítr fouká pěkně do zad a od lodí a větru se dělají velké vlny, které si užívám. Mám čas jenom do 16:30, než začne příliv, takže ani nestavím na oběd a pokračuji směrem na Cuxhaven.

Provoz je v tomto úseku už velice rušný. Potkávám odhadem přes 20 velkých lodí a spoustu plachetnic, motorových člunů a dalších plavidel. Dopravní cesta pro velké lodě je ale dobře značená, takže se do střetu s žádnou jinou lodí nedostávám.

Odpoledne projíždím těsně kolem nákladního přístavu Bützfleth, kde zrovna plní tanker. A to se asi moc nelíbí pobřežní hlídce, která mě přijíždí zkontrolovat (doma později zjišťuji, že to není pobřežní hlídka, ale nezisková organizace, které se stará o výcvik vodní záchrany mládeže).

Během dne se ještě nechtěně účastním regaty plachetnic, ale proud je stále silný a vítr slábne, takže snadno unikám i plachetnicím s napnutými spinakry.

Odpoledne dělám druhou chybu a před koncem odlivu včas nezakotvím u břehu, takže končím v bahně u majáku ve Freiburgu a musím bagáž i prkno táhnou půl kilometru bahnem a rákosím, než najdu místo na spaní.

I tak mám z dnešního dne dobrý pocit, zbývá mi už jenom 45 km. Předpověď na druhý den je také příznivá, měl bych mít stále mírný vítr v zádech. Pouze se směrem k moři zkracuje doba odlivu, takže budu muset pádlovat ze všech sil, abych se do začátku přílivu do cíle dostal.

Neděle 24.8., Freiburg (685 km) – Kugelbake - Cuxhaven (730 km)

Od rána netrpělivě vyhlížím začátek odlivu. Už po deváté hodině sedím sbalený na břehu a čekám, až se proud otočí. Vyrážím před 10 hod. za bezvětří a na klidné vodě. Cesta ubíhá velice pomalu, lodní provoz je oproti včerejšku poloviční, takže ani vlny z velkých lodí se mi o zábavu nepostarají. K „nálevce“, tedy rozšíření Labe za soutokem s řekou Oste před Ottendorfem, se dostávám až po 2 hod odpoledne a začínám klesat na mysli, protože jsem sotva v polovině a odliv skončí někdy kolem čtvrté hodiny.

Proud naštěstí zrychluje a v dálce už vidím obrysy přístavu v Cuxhaven. Můj cíl je ale navigační věž Kugelbake, která je až na špici poloostrova za městem. Času moc nezbývá, proto přidávám na tempu a rozhoduji se přetnout plavební dráhu, která se stáčí podél břehu, a napřímit si trasu přímo na Kugelbake.

Asi v půlce zátoky Cuxhavenu mne předjíždí plachetnice a kapitán volá, ať makám, že mi zbývá půlhodiny do přílivu. Chvíli jede vedle mě a povzbuzuje, pak ale zajíždí do mariny a já musím opět přetnout plavební dráhu, abych se dostal ke břehu. Na focení není čas, ale za chvíli jsem už z plavební dráhy venku a končící odliv mě nese směrem ke Kugelbake. Před koncem ještě musím vysvětlovat posádce záchranného člunu SAR, kde jsem se tady vzal, ale pokutu za překročení plavební dráhy nedostávám a poslední metry jedu za hlasitého povzbuzování posádky člunu.

V 15:30 po 16 dnech a 1000 km konečně přistávám u Kugelbake na začátku Severního moře. Na břehu si mne ještě přivolává uniformovaný řidič vozu s majáčkem. Podle uniformy sice není od policie, ale tváří se velice přísně, tak jdu raději k němu a vysvětluji, odkud přijíždím. Nakonec mne plácá po rameni a pořizuje moje cílové foto, ale trvá na tom, že na pláž do Cuxhavenu už pojedu těsně podél pobřeží, jinak to bude s pokutou.

Do cíle jsem dojel skutečně na poslední chvíli. Vracím se necelé 2 km k pláži v Cuxhaven (pěkně podél pobřeží, abych nevyfásl pokutu), jedu už lehce po proudu přicházejícího přílivu, který mne donese až na vyasfaltovaný nájezd vedle pláže, kde suším, balím a vyrážím na nádraží, odkud mi za hodinu odjíždí vlak.

Honza Landa