aneb

Moje loděstavěcí šílenství

Stal se ze mne seriózní člověk. Nechal jsem si postavit mořský kajak a opravdu na něm jezdím. Nedávno jsem na něm plul bokem ve vichru a vlnách a nějak se stalo, že jsem loď nějaký čas nedokázal stočit po větru, který mne uvěznil rovnoběžně s vlnami. Tělo se bálo, duše jásala. Důvěrně známý moment z lodí, které jsem ve své loděstavěcí histórii vytvořil, svěřil se na nich vlnám a nechal se následně vláčet jejich specifiky (omyly, chybami a vrtochy), které jsem si při jejich vymýšlení a stavbě odmítal připustit.

Řadu let jsem byl normální vodák. Loď jsem si stavěl sám z půjčených kopyt a dík perfekcionismu mého tehdejšího parťáka jsem se naučil stavět je i poměrně dobře. To mi bohužel trošičku stouplo do hlavy (a to je škodlivější než styren, který nadýcháš, epoxid, který tě zpraží vyrážkou, případně toluen, kterým se otrávíš a alkohol, který při tom všem vypiješ). V průběhu dějin osobních i dění v oddílech, ve kterých jsem se vyskytoval, jsem se poznenáhlu vymkl kontrole a lodě, které jsem začal stavět, byly čím dál tím víc podobné milníkům ukazujícím cestu pod značkou „tudy, přátelé, tedy rozhodně ne“. Každou novou loď jsem však vnímal jako malé vítězství a jsa psavec, opěl (opěvovati, chváliti, propagovati) jsem ji v průběhu času na Raftu. Jen na vysvětlenou a jako technickou vysvětlivku připomenu dnešním vodákům, zvyklým koupit si loď v obchodě či pronajmout z půjčovny, co to obnáší postavit si vlastní loď.

Přiznám se, že jsem váhal nad názvem tohoto článku, není-li trošku extatický. Co je šílenství a jaké jsou jeho známky? Ignorování reality. Útěk do snu. Maniakální úsilí prosadit svůj cíl i za cenu nepřiměřených obětí. Prostě utkvělá myšlenka, absence soudnosti a víra, že to popluje fantasticky. To vše zde u mne bylo. Ale jak pravil Seneca: „Nikdy neexistoval talent bez nějakého dotyku šílenství,“ a tak jsem i já snad občas postavil něco, co nebylo tak docela omylem. Co mohlo být naopak krůčkem dál.

Šílenství laminovací

Začalo to již v prehistorii (tj. v polovině devadesátých let). Nevěda roupy, co dělat, jsem vzal vydru a stáhnul z ní kopyto. Ze stavby jsem od dělníků za flašku rumu dostal sud (snad 100 kg) epoxidu nejhrubšího zrna a hoj, to se to laminovalo! Snad každý druhý den opouštěla dílnu nějaká nová loď. Za slunečního sálání tehdejšího horkého léta jsme nanášeli plnými hrstmi kouřící pryskyřici, která reagovala jako reaktor v Černobylu, přičemž zelený dým z chemické reakce hromadící se pod stropem dílny věštil dým z komínu krematoria v případě, že budeme tímto stylem pokračovat dál. Nedbaje varování kamarádky Táni (MUDr. „od toho“): „Až se ti ta vyrážka udělá na orgánech uvnitř, půjdeš do kytek,“ jsem z nového kopyta stáhnul první loď. Protože jsem epoxidem nešetřil, nebyla právě nejlehčí. Ba byla dost těžká. Spluli jsme na ní horní Vltavu a – slyšte mé přiznání – od té doby tam ochranáři přírody zavedli ochranná opatření na tamější perlorodky či co jsme to tam tou naší lodí drali. Tuto supertěžkou masivní loď jsem vybarvil barvami Greenpeace a jako takovou jsem ji prodal ideově patřičně orientovanému kamarádovi, který se od té doby neozval. Asi při jejím transportování k řece zahynul.

Šílenství vylehčovací a tunicí

Devadesátá léta byla i co se loděstavěcích aktivit týče plná nadšení. Ústředními tématy byly umělecké povrchy a vylehčování. Seznámil jsem se s jednou úžasnou mladou emo- básnířkou („nic není problém“) a tato ideologie se v naší spolupráci promítla i do stavění lodí. Přidáváním ředidla do laminovací pryskyřice jsme se dostali do stádia, kdy jsme již pryskyřici prakticky nepotřebovali. Nové lodě byly jako šaty na módní přehlídce – vysoce kreativní, prakticky ale nenositelné. Vrcholem byla loď s batikovanou palubou a jako vyšší stupeň pak i loď, jejíž palubu tvořil design sítě provázků s uzlíky. Malou chybou bylo, že se u uzlíků vytvořily vzduchové bubliny, kterými dovnitř tekla voda. Tuto vadu ale kompenzovala váha (asi 6 kg) této z epoxidu stavěné a toluenem vyhoněné deblovky, která měla premiéru a zároveň derniéru na říčce Loučce. Zlomila se zde asi šest metrů před kamenem, který teprve čekal, až na něj loď najede. Poznání, že vylehčování lodí ředidlem není dobrý nápad, mne sice kromě otravy toluenem stálo něco kilogramů pryskyřice a sklotextilu bezmála jako ze Země na Měsíc, ale pozitivem byla štěstím rozjasněná tvář, protože jsem poznal, že tudy cesta nevede. A bylo možno pokročit na cestě omylů dál.

Šílenství ignorantské

Další velkou aktivitou byl Křižník František Palacký. U jeho zrodu stál můj parťák a přítel Sáva, který vymyslel ideu zkrácené deblovky schopné splout obskurní vodní terény, které na netu vášnivě objevoval a předkládal ke splutí. „Proč ne,“ děla moje polovina našeho tandemu a ujala se vyhotovení lodě vhodné pro uskutečnění Sávových průkopnických záměrů. Stavbu lodě popisuje výše uvedený článek jako hotovou věc. Realizace byla horší.

Aby lépe proplouvala válci, vymyslel jsem si loď s vysokou oblou palubou. Toho se dalo dosáhnout slepením dvou spodních půlek singlovky „osmdesátky“ ze šedesátých let. Problém byl, že spodní díl této lodě byl „roknutý“, tedy prohnutý do tvaru rohlíku. Ignoroval jsem tento fakt a lepil k sobě dva navzájem protikladně prohnuté spodky po decimetrech pomáhaje si stahováním obou půlek k sobě popruhy s ráčnami. I chodili každý den na loděnici kamarádi a ptali se: „Tak o kolik jsi dnes pokročil? O osmnáct centimetrů? Tak to máš dobrý, pokud budeš lepit každý den, tak to za čtrnáct dní uděláš.“ A tak jsem pomocí ráčen překonal každý odpor a zvítězil hrubou silou. Výsledkem byla loď vyšperkovaná a na pohled normální, pokud jste ovšem neudělali tu chybu a nevstoupili na jeji palubu. Stažením dvou stejných rohlíkově prohnutých půlek k sobě loď totálně změnila svůj příčný i podélný profil a stala se z ní neřiditelná vratká kláda. Spluli jsme na ní se Sávou jedinou řeku a to Berounku ze Skryjí do Roztok. Byla to nervy drásající plavba, protože když chtěl jeden jen trochu změnit pozici, musel předem upozornit druhého, který zbystřil a vylehl na pádlo, aby se loď nepřevrátila. Vpluli jsme na ní i do kanálu v Roztokách a převrátili se až asi po patnácti metrech, které jsme zvládli jaksi setrvačností. Od té doby Křižník odpočívá na nejvyšším krakorci loděnice a Sáva platí za jeho umístění každoročně z piety poplatek.

Šílenství zkracovací

Pardubice jsou krásné město a na nejkrásnějším místě Pardubic je na břehu říčky Chrudimky v příměstském lesíku loděnice pardubických vodáků. V ústřední svatyni této loděnice pak chovají kopyto singlovky Gutovky, která sice hůře jezdí, ale zato náramně vypadá. I bylo otci klubu usneseno, že jsem hoden a byl jsem tudíž připuštěn. Pod dojmem této výjimečné chvíle jsem opovrhl vyzkoušeným materiálem a objednal si u jedné známé firmy v e-shopu luxusní sklotextil gramáže 350, ze které se obvykle lodě staví. Leč není třistapadesátka jako třistapadesátka, jak jsem na místě zjistil. Váhově byla s tou, se kterou jsem doposud stavěl, jistě stejná, ale ta struktura! Jemnější než prdelka novorozence, zatím co já potřeboval pořádnou hrubou strukturu, která by po vytvrzení pevně držela tvar. Co (na místě) dělat? Inu, položil jsem do kopyta místo obvyklých tří vrstev asi sedm. Přibližně. Možná víc. Výsledkem byla loď bez estetické vady, ale poněkud těžká. Tedy, těžká dost. Byl problém dostat ji s úsměvem na tváři k řece. Zato dobře prorážela válce. Prorazila by asi cokoliv. Dotáhl jsem ji dokonce i ke švýcarské řece Vorderrhein, což není zas až tak jednoduchá řeka. Válce zde prorážela se zběsilostí, kdy jsem myslel, že sebou vezmeme i dno (a co na to Švýcaři řeknou). I začal jsem se této lodě bát. Ležela na krakorci v loděnici jako šeredná sexuchtivá matróna osobující si z titulu manželství nárok a já, jakožto její autor, byl ten povinný.

Zachránil mne Baťa a jeho botky. Tedy reklama na modely z třicátých let, kterou jsem někde viděl. Což takhle pajznout mé Gutovce obě špice a udělat z ní dřevák, který by krásně nasedal na vodu a s příslušným designem byl i zajímavou hříčkou? Padesát centimetrů vpředu i vzadu vzal čert a nová příď se stala zhmotněným boofem, který vyloučil jakékoliv vnoření se do válce či vlny. Po patřičném designovém upravení dostala loď nové jméno Šušu (Shoe-Shoe) a premiéru slavila na Doubravce. Pomalá, obratná, přetáčivá (dořešíme posunutím sezení dozadu), stabilní, hravá. Bohužel stále těžká, ale k řece se už donést dá. Letos očesaná kvůli váze o kus paluby a vyvakovaná jako OC. Bohužel nebylo zatím kde ji vyzkoušet, protože nic neteče. Po přehradě se na ní jezdí i ve vlnách parádně. Třeba to nakonec ani omyl nebude.

Tento článek první byl, příště přijde druhý díl.

Vladimír Hejtmánek