Pomalu minul čas odjezdu mého expresu, stále ještě nepřipojeného k lokomotivě. Zašli jsme tedy do mého kupé a kluci mne mým spolucestujícím dvěma Mongolům a jednomu Japonci představili jako jejich přítele. Ťukli jsme si vodkou, zajedli ji taštičkami plněnými masem, bůzami a přenechali slovo našemu prášilovi Bóďovi. Hodinu po plánovaném odjezdu jsme pocítili škubnutí místní soupravou. To železnice připojila k vagónkům lokomotivu. Bóďa se Zorygbatem se zvedli a odebrali se z vagónu ven. Šel jsem s nimi ke dveřím a využíval posledních chvil před odjezdem. Loučíme aw, zoloch se ten pozdrav jmenuje, padací most dveří se zvedá, průvodčí zavírá dveře. Já se deru k okénku v kupé a dvě postavičky, kterým kýváním ruky odpovídám, se zmenšují, zmenšují až mi v dáli úplně mizí. Tak ahoj, kamarádi, někdy někde. Já tomu věřím a když člověk něčemu věří, tak ahoj kamarádi a někdy!! Kluci se ztratili a pode mnou se tratí pražce udávající směr mé cesty domů.
Na palubě expresu se otevírají další stránky mého dění. Nejprve mne požádal slušně rusky mluvící japončík, zda-li bych si nevyměnil místo s jeho přítelem ubytovaným na druhém konci vagónu. Proč ne, když to nebude vadit průvodčí, tak jo. Zaměstnankyně dráhy proti tomu nic nenamítala, a tak jsem získal nové spolucestující a nevyžadovanou vděčnost dvou japončíků. Asi bych je urazil, kdybych nepřijal dvě sušené, musím podotknout výtečné, polévky. Stačilo zalít teplou vodou ze samovaru a mohlo se podávat. Přestěhoval jsem se tedy do nového kupé, vagón číslo 3, lůžko číslo 28, ten samý vagón v pořadí za lokomotivou a dokonce i to samé lůžko, jako při cestě do Ulan - batoru. Posadil jsem se tedy ve svém novém pětidenním pokojíku. Kupé. Kolem mne seděli dvě mongolské dívky a dva chlapci, něco přes dvacet let staří. Představil jsem se, povečeřel japonskou polévku s moučnými plackami, popřál dobrou noc a nechal se ukonejšit siluetou obzoru venku. Ze spánku mne vyrušila až pasová kontrola v ranních hodinách na Mongolských hranicích. Nejprve prošli celníci a bez přetvářky vybrali úplatky. Mí malí obchodníčci se modlili k jejich božstvu a stejně jako kolemstojící na nádraží v Ulan - Batoru začali posypávat pro štěstí pískem podlahu a rozstřikovat mléko na okénko. Po té prošel ten nejchytřejší celník, posbíral všechny pasy, a na mne pokynul, ať jdu s ním. Poodešel jsem tedy do výstupního prostoru, kde byli ještě dva další nejchytřejší.
Chvíli četli v mém cestovním pase a pak mne oslovili: "Anton, 50 dolarů za vstupní vízum". "U menja nět 50 dolarů", odvětil jsem. "50 dolarů", opakoval celník. "U menja nět a to nůžno", zatvářil jsem se přihlouple. "U menja nět 50 dolarů", zopakoval jsem: "v Ulanbatoru menja zloději ukradli 100 marek a 100 dolarů nomer protokola 150/1 kak chačeta možno perezvonit v Ulanbator policiji". Naší debatu již sledovala a poslouchala přes otevřené dveře velká část vagónu. Nejchytřejší ještě jednou opakoval svou výzvu a když na ní dostal do třetice zápornou odpověď, sklapl můj pas a odešel s ním kamsi pryč.
Za nedlouho přišla úřednice a celému vagonu až na mě rozdala pasy. Inu, co bude teď? Vysadí mne, nebo zkouší, jestli jim těch 50 dolarů nevypotím? Ale máte panáčci smůlu, nevypotím žádné peníze. Nemám i kdyby jste se na hlavu stavěli. Postavil jsem se do uličky a předstírající klid jsem čekal, co bude dál. Uběhla tak hodina a objevilo se opět můj dolarožrout. "Anton što ty zdělal v Mongoliji byznysmen, nět? Nět, ja katal so po Orchně tak". Nadutec jakoby sklapl, otevřel můj pas, buchnul do něj berana a podal mi ho. "Bajlajda", odvětil jsem: "tam pry Orchoně charošiji ljuďa". Celník si mne ještě jednou změřil očima a dodal: "Dasvidaňa krasiviju cestu". "Bajlajda spasibo", rozloučil jsem se, a s úlevou se usadil zpět do kupé. Náš vlak se za nedlouho přesunul o pár kilometrů do ruské hraniční zóny. Tam ho po obou stranách nejprve obstoupili vojáci pod dozorem obrněnců v povzdálí a nechali nás tak dvě hodiny stát. Pak se kola hnula a začalo obvyklé zaklínání a proclívání, které trvalo dalších sedm hodin. Celkem 9 hodin na ruské celnici. Když se vlak opět hnul, započalo obvyklé stěhování balíků a vybalování jejich obsahu. Občas někdo láteřil nad zabavenou částí svého kontrabandu, nebo penězi, které musel zaplatit ze clo. Ruští celníci musí být stejně jako mongolští z něčeho živi. Ten zaplatil teď, ten zas příště, byznys je byznys. Dnešní večerníček před spaním mi připravilo Bajkalské jezero s hořícími barvami a modří ledové modré. Jak jsem se již zmiňoval a předchozí noci tomu nevěnoval pozornost, v čtyřmístném kupé nás cestovalo celkem pět. Jeden přebýval. Byl to mladík, kterého jsem podle operace, kterou jsme při každé večerní kontrole prováděli, zajíc.
Gogo