Raft.cz

Tisk z adresy https://www.raft.cz/Clanek-Mongolsko---konecne-v-Bulganu.aspx?ID_clanku=206

Mongolsko - konečně v Bulganu

článek ze seriálu: Expedice | uveřejněno dne: 21.02.2002

Cestou jsme si s Bóďou na větru, který naše auto rozhánělo, sušili své veskrz promoklé pelechy. A už zas známé škum, škum, škum, došlo uhlí, došla pára, auťák si zas bumbat žádá. Chvilku jsme se vyhřívali na sluníčku, pak se jeden z nás zvedl a gestem nám všem oznámil, že jde na snídani k nedalekým jurtám. Zvedli jsme se tedy a šli na snídani. Proč vlastně ne, v téhle zemi člověk ani nepotřebuje bufet. A co je na tom podivnější? Ani se tu neplatí, a tak jsme teda prostě šli na snídani. Asi hodinu po našem návratu z oné jurty nám zastavily dvě cisterny vezoucí benzín, doplnily nám nádrž dostatečným množstvím šťávy a v sudu opět ubylo kumis. Už chápu, proč se mne Samba jednou ptal, jestli je u nás v Čechách dost benzínu. Když jsem mu odpověděl, že ano, že si ho u benzínové pumpy, která je v každém městě nebo větší vesnici, může koupit kolik uveze. On na mne onehdy hleděl a nechápavě kroutil hlavou, jako bych pocházel odněkud z Marsu.

Reklama

Teď tedy benzín máme a točící se kola nás hezky vezou do Bulganu. Jako první zvěst tohoto "města" je letiště, no teda louka, na které stojí letoun AN - 2 a za ním domeček, z kterého trčí něco jako anténa. Vjeli jsme do labyrintu prkenných ohrad, kde nás jeden z nás opustil. Rozloučili jsme se a naše další cesta směřovala přes město ke kopci, na jehož vrcholu byl jakýsi památník. Tato hora se nacházela na jihozápadním předměstí Bulganu a domy postavené zde se mi jevily o něco vznešenější, než jinde v tomto městě - byla to patrně čtvrť bohatších. Vyjeli jsme přibližně do půli kopce, kde nás za jednou z ohrad už očekávali manželka s dítětem jednoho z řidičů a stařík. Když zaslechli zvuk motoru, otevřeli nám vrata, vyšli před ně a kynuli na uvítanou. Auťák vyfuněl kopcem, zajel do dvora a ztichl. Složili jsme tři 100 litrové sudy, z nichž byl jeden značně upitý, sházeli a odkulili klády. Rozloučili se s řidičem a zatímco se ve sroubeném domě vařilo a debatilo, s Bóďou jsme páchali hygienu. Sušili jsme také věci a především zavedli slova na to, co bude dál. Opět jsme tedy zvážili všechny naše jak hmatatelné, tak nehmatatelné argumenty, z nichž vyplynulo, že naše další kroky budou směřovat zpět do Ulan - batoru. Po vyloučení cesty po vodě tu byly dvě možnosti - buď jet jižním směrem na most pod Bulganem, a tam si stopnout nějaké auto. Nebo se dát východním směrem asi 80 kilometrů do města Erdenetu autem a odtamtud pak vlakem do Ulan - batoru.

Po obědě, který na sebe nenechal dlouho čekat, jsme zabalili všechny naše věci, poděkovali, rozloučili se. Vydali jsme se směrem na veliké silo, odkud byla vypravována auta. Na památku od pána domu, to jest řidiče, jsem dostal na památku překrásnou vlastnoručně do dřeva vyřezanou rozkládací vidličku, na jejíž opačném konci hrotu zela krásná hlava zdejšího národního řehtajícího zvířete.

Když jsme sešli z kopce k silu, Bóďa se, co by znalec, dal do jednání kam dál. Dohodli jsme se, že pojedeme tím z oněch směrů, které auto nám dříve poskytne místo v autě. Zatímco tedy parťák znalý jazyka a poměrů sjednával dopravu, vlezl jsem do krámku, kde mne zaujal malovaný obraz vyhaslé sopky s jezerem v jícnu a z poloviny porostlé stromy. Prohlížel jsem si tento obraz. To místo bylo necelých 40 kilometrů odtud vzdálené a byla to hora, o které jsem slyšel již dříve, než jsem do této země přijel. Mé rozjímání nad tím, jestli výtvor přírody ještě někdy spatřím přerušil Bóďa, jež vběhl do krámku se slovy "Pojď, jede auto do Erdenetu".

Venku stálo auto typu vojenská sanitka. Vpředu seděl řidič a vedle něho patrně majitel vozu. Na zadní dvě podélné sedačky se nás naskládalo 9 a další tři přibyli, než jsme vyjeli z Bulganu. Asi po hodině jízdy, to jest asi v jedné třetině cesty, jsme byli kontrolováni Policií. Spočívalo to v tom, že jsme všichni vystoupili z vozu, policista si nás, aniž bychom byli legitimováni všechny prohlédl, a zase jsme všichni nastoupili. Řidič a jeho šéf se chvíli dohadovali a za nedlouho jsme pokračovali v cestě. Po dalších dvou hodinách se po naší pravici objevil kopec, který byl s poloviny oddolovaný. Erdenet, město, na jehož okraji se nalézá páté největší naleziště mědi na světě. A to je důvod, že do něho vede odbočka jedné ze dvou mongolských železničních tahů. Jedna vede na východě, je to jen trať zasahující asi do půli země a druhá protíná přes Ulan - bator zemi až do Číny. Z ní na severu poblíž ruských hranic zasahuje směrem západním tato trať. Toto město nebylo nic jiného, než jedno velké sídliště panelových domů, obklopené jak jinak než prkennými domky s jurtami. Panelové domy, kterých tu bylo jak hub po dešti s vyjímkou dvou historicky cenných staveb byly vystavěny v nedávných desetiletích a zapříčinilo to otevření zdejších měděných dolů.

Lidé ve voze začali šustit bankovkami, proto jsem kývl na Bóďu se slovy "Skolko?". On gestikuloval prsty 700 tugrů jedna osoba. Souhlasně jsem zakýval, odpočítal jsem ze šrajtofle 1400 tugrů a podal mu je. Zbylých 160 jsem zastrčil zpět. Bóďa chvíli něco povídal o naší listině od Policie v Bulganu, ale pak, když auto zastavilo na místní hlavní třídě, zaplatil. Po přepočítání jsme zjistili, že náš finanční stav je 4 dolary 166 tugrů a 140 korun československých. Na kousku papíru jsem Bóďovi podal, oč mne žádal. Lístek s adresou, na které měl bydlet Zorygbatův přítel. Po krátkém rozhovoru s kolemjdoucími jsme zamířili napříč panelovými domy do horní části města. Po dvojím doptávání stáli ve dveřích, kde nás po Bóďově představení vítal asi padesátiletý muž poněkud podsaditější postavy.

Gogo




 
 


Facebook Facebook   RSS - články a novinky RSS 2.0 Email na redakci serveru raft.cz Chcete psát články pro raft.cz? Trička a mikiny raft.cz O raft.cz
Uvedené texty mají pouze informativní charakter. Vodácký sport je potencionálně nebezpečný a vždy je nutné posoudit zobrazené informace dle aktuální situace.