aneb

Stejnou nohou do jedné řeky dvakrát nevstoupíš...

TIDka. TID, Tour International Danubien, Dunavska regata – několik názvů pro údajně nejstarší a největší vodáckou regatu na světě. Základem je jedno: Veliká řeka a člověk, který ji chce nikoliv pokořit (protože to nejde), ale naučit se s ní a na ní během její cesty od Ingolstadtu až do ústí v Černém moři dva a půl měsíce žít. Říká se, že kdo TIDku jednou pozná, buď se už nikdy nevrátí, anebo se vrací pořád. Přiznám se, že mne Dunaj očaroval a ačkoliv jsem letos splul již dva úseky této řeky, účast na letošní TID mi nedala spát. Věci však nevycházely a účast na TID se začala rozplývat. V sobotu večer však volá dunajský guru Pišta, že má slíbené půjčení lodi a že bychom mohli sfouknout aspoň nějakých 280 km z Moháče do Bělehradu. „Proč ne?“ říkám a druhý den sedám do vlaku via Komárno a Budapešť do Moháče.

Na společnou plavbu s Pištou jsem zvědav. Minulá dobrodružství na Dunaji mne naplnila pokorou a potřebou učit se rozumět této řece a můj nastávající parťák bude dobrý učitel. Pišta je podsaditý dunajský vlk krátce před pětašedesátkou skoupého vyjadřování, ale silné osobnosti a velké morální síly. Kolem Dunaje zná každého a každý zná jeho. Nedivím se, když se dozvídám, že se mnoho let plavil jako dunajský lodník na šlepru Sitno. Dunajskou regatu až do moře splul již asi šestkrát, a proto se přirozeně stává zadákem a kapitánem našeho plavidla, dlouhé třímístné kanoe olepené odznaky dnes již historických závodů a zemí. Lodě těžké, ale rychlé a zjevně i vhodné do dunajských podmínek.

Do Moháče se dostáváme k večeru. Stavíme stany a já shledávám staré kamarády. Úsměvy a objetí, mužná poklepávání po pleci. Pamatují si mé jméno a ptají se po mé modré lodi. Dozvídám se také okolnosti mého minulého skončení v košavě: Etapa prý byla na poslední chvíli odvolána kvůli špatné předpovědi počasí, což se nám blbcům, kteří vyrážíme časně ráno, jaksi nedoneslo. Potvrzuje mi to další z postižených, kajakář z Magdeburku, který s kolegou skončil o kilometr za mnou na jakémsi ostrově, odkud je horkotěžko dostávala policie. Nikdo z nich tehdy nepokračoval dál, ale všichni jsme se na Dunaj vrátili. Dunaj je droga.

Druhý den vyplouváme. Naše plavba si teprve utváří svá pravidla. Teprve další kilometry a hodiny učiní z plavby reguli: Ostré tempo bez zbytečného odpočinku, problémy s mojí potřebou střídat klečení (po nějakém čase bolí kanoistické nohy) se sezením (bolí určité partie zad), zaťatá vůle vydržet před parťákem rychlé tempo po celou délku etapy (plus mínus čtyřicet kilometrů), rozdělení si úkolů při řízení a obsluze lodi. Máme snahu si vyhovět a proto nedochází ke konfliktům. Naší prioritou je dobrá plavba a tomu se podřizuje vše ostatní.

Přizpůsobuji se Pištovi v režimu dne. Na mé první plavbě jsem byl solitér s řeholí co se týče požitků, které Dunaj skýtá. Na této plavbě je tomu jinak. Vstáváme shodně v pět ráno, na vodu však jdeme až mezi osmou a devátou. Pišta nikam nespěchá a navíc jsme členy maďarské a slovenské komunity, jejichž životní styl navozuje otázku, zda právě oni si neumí užívat života a my Češi zbytečně neuroticky nespěcháme. Společenství pod slunečníky kolem stolečků s kávičkou, maďarskými dobrotami a pálenkou, srdečné úsměvy a pravá jižanská pohostinnost... a během plavby objevování čárd na březích s rybími a jinými dobrotami, jejichž cena ani zdaleka nedosahuje výše obvyklé v naší závodce. Na první plavbě jsem osm kilo sundal, na této dvě kila přibral. Moje stolice dostala po mnoha paprikáších a rybích jídlech takovou barvu, frekvenci a konzistenci, že by po jejím shlédnutí každý český gastroodborník zvyklý kontrolovat letní tábory dostal třes.

Dunaj od Moháče do Bělehradu je podle Pišty nejkrásnější. Je už široký a tvoří mnoho ostrovů. Břehy jsou přírodní a charakterizuje je mnoho písčitých pláží, na kterých je fantastické koupání. Některé úseky jsou plážemi pověstné, zvláště v okolí Apatinu, ale i dále po řece. Prozkoumáváme ostrovy, spleť ramen a ramínek pod příkrovem bujné vegetace, brouzdáme bosýma nohama v písku, pozorujeme ryby a raky a stávají se z nás malí kluci, omámení přísliby možných dobrodružství. Po prvních dvou dnech se ale projevují deště kdesi na severu povodí Dunaje. Voda během krátkého času stoupá asi o metr a pláže jsou z velké části zatopeny. Dunaj je širší a má větší tah, voda unáší větve a stromy a je zakalená. Pro nás je dobré, že plujeme rychleji. Musíme si však dávat větší pozor na víry a proudy na místě zatopených mělčin a hrází. Zvláště zajímavé je jedno místo kolem řkm 1310, kde se v dálce jako maják tyčí věž ilockého hradu. Dunaj zde asi překonává terénní zlom a viditelně teče z kopce. Za menší vody je zde rychlý proud, řeka hučí a tvoří se dlouhé táhlé vlny. Za větší vody se z vln stávají květáky a víry, které se vytvářejí a rotují přes celou řeku. Naše dlouhá loď klade měnícím se proudům velký boční odpor, a proto jsme ve střehu. Navádím Pištu mezi víry doleva a opět doprava a třebaže jsem vodák vyrostlý na divočejších vodách jsem rád, až mám toto místo za sebou. Plavat bych zde opravdu nechtěl. Podél břehu to zvládá i vysoká postava na speciálním paddleboardu, ze které se vyklubává sympatický Australan. Prohazujeme spolu pár slov a přejeme si vše dobré.

Po doplutí etapy bývá většinou společenský a kulturní program. TIDleři (tak se většinou německy hovořícím účastníkům regaty říká) se shromáždí za stoly připravené k večeři a pozdraví je místní starosta nebo jeho zástupce, načež si s ním zástupci čtrnácti zúčastněných národů vymění malé dárky. Letos se však tato setkání odehrávají často odděleně od společenství vodáků, čímž podstatně ubývá na atmosféře a srdečnosti setkání. Vůbec je v tomto letošní ročník jaksi divný: Naprosto chybí jakékoliv symboly TID jak na tábořištích, tak jako naváděcí znamení pro přistání na konci etapy. Jak byl přitom člověk, často na konci svých sil, hrdý, když jej vítala vlajka TIDu a že patří k tomuto plovoucímu společenství, že to opět dokázal... I jiné detaily signalizují vliv peněz vlamující se tam, kde dřív byla pomocná ruka připravená od srdce a zadarmo ("Nedá se tam samostatně vynést loď, budou vám pomáhat mladíci z místního klubu, mějte pro ně připraveno euro nebo dvě"). Slyšel jsem o tom mluvit s nelibostí i jiné účastníky a proto věřím, že jenom letos se to v tomto jaksi nepovedlo...

Jinak se však přátelské prostředí mezi účastníky nezměnilo. Všichni TIDleři jsou prostě kamarádi a každý se k tomu snaží přispět svou troškou vystupování a chování. Regaty se účastní i modrá přelaminovaná žebrovka, bohužel na vleku, protože se rozeschla a popraskala a venkoncem je děravá jako ústa staré ženy. Přislibuji majitelům odbornou laminátnickou výpomoc a o volném dnu se do opravy lodě s Pištou pouštíme. To neuniká pozornosti zástupcům místních médií, tedy mikrofónem a kameramanem vybavené krasavici, jejíž výstřih obsahuje tolik milostného strdí, o jakém se praotci Čechovi ani nesnilo. Omámen tímto výkladem říkám do mikrofonu vše i to, co není pravda a tak jsem se já, obtěžující a proklínaný pachotvůrce z dílny naší loděnice slavně prolaminoval až do srbské televize.

Ještě poslední pečená ryba v čárdě s nefalšovanou kusturicovskou atmosférou a poslední koupel v Dunaji a již se neseme z Bělehradu domů, Pišta do Komárna a já do Brna. Sedíme ve vlaku proti sobě a Pišta zvedá oči i hlas:
"Tak čo, Vlado, ako to celé hodnotíš? Ja myslím, že tak na osemdesiat percent."
"Souhlasím, Pišto, něco mohlo být lepší, ale celkově se to velice povedlo."
Osmdesát procent je v reálném životě na řece i mimo ni docela dost, anebo ne?

Text a fotografie: Vladimír Hejtmánek