Ono to není o strachu z bouřky...
Když už lítají blesky, tak to jde. Horší je to předtím.
Jednou takhle jsme si řekli se ženou, že pojedeme (z Brna) na výlet do Bílých Karpat. Léto, super předpověď, prosluněné ráno. Není důvod nejet, ale já to cítím. Úzkost, strnulost, tíseň. Takže jedeme.
Bílé Karpaty, jdeme do kopců na Vršatec. Žena chce piknikovat v sedle, já ne, ženu ji dolů. Na obloze první hrady. Sotva sejdeme, je zde bouřka. A docela pořádná.
Přijedeme domů, jdu na internet, www.chmi.cz - detekce blesků. V celé střední Evropě jedna jediná lokální bouřka, a to tam, kde jsme byli.
A pak mi něco povídejte.
A na vodě to stejné.
Kolikrát vím, že ta bouřka bude. Že budu muset absolvovat to tísnivé čekání. Sevření do sebe, úzkost. A skutečně to přijde, což je koneckonců vysvobození, Člověk má co řešit.
A někdy jsou mraky a všechno, kamarádi si ze mně dělají srandu, a já jsem v klidu a fríí. A bouřka není.
Jo, kůru u psychologa jsem absolvoval, a nepomohlo to. Akorát to stálo dost peněz.
Takže jsem v naší partě barometr a přitahovač bouřek.
Konec konců, aspoň mám určitý individuální rys.
