(věnováno cestovatelce, cyklistce, spisovatelce a správné holce Markétě z  www.epastorek.cz )

Začíná letní sezóna a s ní bouřky. Bouřky v bezpečí za okny domova, bouřky na vandrech, při stanování a bouřky na vodě. Pro Čechy je typické podceňování přírodních nebezpečí. Na rozdíl třeba od Američanů, kteří konkrétně ochraně před bouřkami věnují daleko větší prostor a vážnost, jsme národem lehkomyslných. Operujeme statistikami a promilem případů, kdy se teprve bouřka změnila z potenciálního nebezpečí v tragický úraz. Jistě, jsou to promile, ale každá z nich má své konkrétní jméno. Koneckonců, kdo nezná ze svého bližšího nebo vzdálenějšího okolí případ, kdy někoho zasáhl blesk?

Mám starého kamaráda, který zažil na horách i na vodě snad již všechno. Seděli jsme tuhle na loděnici a rekapitulovali jeho čerstvé zážitky s bouřkou na Belé (viz níže). Říká:

„Je to zvláštní, ale jak se chovat za bouřky v horách anebo jinde, na to jsou pravidla a všichni to vědí. Ale jak se chovat za bouřky na vodě, to neví dobře nikdo“.
A ještě se zeptal:
„A ty víš konkrétně o nějakém případě, že by někoho na vodě na lodi zasáhl blesk?
Říkám (nepřesvědčivě): „Ano. Ale jen z doslechu.“

Byla před časem na Raftu diskuze na toto téma (Blesk na vodě), ale bez jakékoliv shody. Co je za bouřky na řece lepší – pokračovat v plavbě, když jste vyčnívajícími body na vodivém podkladu, nebo vystoupit z lodi a schovat se pod porostem na břehu či na kraji lesa, kam – jak stopy na stromech ukazují – blesky bijí až příliš často? Anebo se schovat pod přístřešky chat, před nimiž všechna pravidla ochrany proti blesku varují?

Kdysi dávno jsme s parťákem trénovali na Ohři pod Hubertusem za bouřky sjezd. Kolem byla tma přerušovaná červenými blesky a mně to pádlování prostě nešlo. Parťák byl elektrikář a vysvětloval mi, proč je nemožné, aby blesk sjel do hlubokého říčního údolí. Logika nepřekonala můj atavistický strach, a proto jsme ukončili trénink a usadili se do dveří loděnice. A najednou švác! Červené světlo a pecka a strom na břehu řeky padesát metrů od nás se skácel. Nelogicky. Ale reálně.

Nevím, jaké jsou zkušenosti a názory ostatních vodáků. Vím své. Patřím k malé skupině prokletých, kteří jsou citliví na elektrické změny v ovzduší a tato citlivost poznamenává náš život. Dokážeme bouřky předpovídat. Ba říká se, že je i přitahujeme. Prožíváme strach, úzkosti, nevolnosti, panické stavy, fyziologické křeče. Bouřka v otevřeném prostoru pro nás znamená trauma. Za bouřky přirážím s lodí ke břehu, držím se kořenů a každý okamžik je pro mne trýznivou věčností. Prožíváme to já na vodě, Markéta na kole, ostatní každý ve své zálibě. A nevíme racionální rady v podobě řešení na zmírnění naší nouze. Protože asi nikdo neví?

Kamarádi nás znají a vesměs s tím počítají. Někdy si z toho dělají legraci, ale taková přátelská legrace, to je vlastně pocta. Ale pak jde o to vyrazit na vodu a pro mne, jakož i pro lidi mně podobné, je v sázce víc než jen peřeje (anebo silnice). Počasí. My totiž víme. A pak již jen čekáme. A většinou to přijde.

Náš oddíl jel počátkem května na vodácký zájezd do Tater. Bohužel (bohudík?) jsem se nemohl zúčastnit, a proto až opožděně jsem se dozvěděl o „brutální bouřce“, která kamarády na Belé zaskočila. S pocitem zadostiučinění jsem na fotkách a textech Zuzky Šťastné sledoval jejich reakce.

A teď vědí i oni, co prožíváme my tou děsnou citlivostí poznamenaní, kdykoliv se nakupí oblaka, změní se ovzduší a na okolí padne tíseň…

Vladimír Hejtmánek