Fascinují mě toky, které se dají splout celé. Člověk má v zápisníku jaksi „odškrtnuto“ a nemusí luštit kilometráž odkud kam to bylo. V Čechách ale nemáme toky s tak vydatným pramenem. Proto celou řeku tu můžu splout jen ve dvou, případně, s přimhouřením oka, ve třech případech. V prvním případě vzniká splavná řeka spojením nějakých dvou jiných toků – klasicky třeba Otava, Berounka nebo spojená Orlice. Druhým častým případem je odpojení splavného pojmenovaného toku či kanálu od existující řeky - tak jako u Zlaté stoky, Nové řeky, pražské a berounské Čertovky, Vraňanského a Opatovického kanálu a podobně. Třetí případ nastává, pokud řeka do Čech vtéká a má za hranicemi jiné jméno – takto lze splout „celou“ Ohři nebo Stěnavu. Chaotické nezodpovědné toky, které údajně mění jméno jen tak, radši ani nezmiňuji.

A tak jsem před rokem zkusil Brozanský náhon. Celý. Jedná se o levé rameno dolní části Ohře, které vytváří rozlehlý ostrov Sv. Klimenta. Vedle snadné dostupnosti vlakem mě navnadil i výkřik nejmenovaného dítěte v zápisníku o splutí: „Proč zrovna já mám takové rodiče?“ Tenhle tok se zdál být hodný pravého muže a bylo třeba ho prozkoumat.

Dopravil jsem se s pálavou retrovláčkem do Budyně a po krátkém intermezzu nevábné Malé Ohře a široké normální Ohře stanul na odbočení Brozanského náhonu. Průtok okolo 1 m3/s náhonem mě potěšil, jarní počasí přálo. Bohužel počáteční stavidlo na jezu v Hostěnicích proplutí nedovolovalo, takže hurá z lodě a přetáhnout. Vyplouvám. Po několika metrech se objevuje neprostupný zátaras z klacků, otočit loď, mírně zpět a převláčet vpravo po cestě. Pak totéž ještě jednou. Další nasednutí a klidná plavba mezi chatičkami. Jen mě trochu znervóznil zaslechnutý útržek hovoru dvou žen na břehu: „… neví, co ho čeká…“, pronesený poněkud krvelačně.

Naštěstí další plavba už tak dramatická nebyla. V příjemném zeleném stínu pod stromy po mírném proudu. Kvetoucí střemchy jako bílé vodopády. Semtam nízká lávka či mostek, občas padlý strom. U dálničního mostu zpíval slavík.

Jediný jez je v Brozanech u sgrafitového renesančního mlýna ze 16. století. Naštěstí zábradlí na pravé straně není tak neprostupné – lze odklopit a loď přenést přes náměstí okolo sámošky zpět do toku. V městysu jsou i další možnosti občerstvení.

Pod jezem se Brozanský náhon hezky rozeběhne, peřejky dosahují obtížnosti až WW1. Na další nízké lávky už jsem nenarazil, jen na jeden zátaras z větví a odpadků. Okouzlil mě modrý odlesk ledňáčka prchajícího nad zvlněnou hladinou.

Ústí Brozanského náhonu do Ohře je nenápadné, v blízkosti 9. říčního kilometru. Dál už se plavíte zas po široké řece obtížnosti ZW. V Bohušovicích u železničního mostu balím loď a vleču ji na zpáteční vlak.

Brozanský náhon tak, podle mého mínění, coby pralesní dobrodružství v blízkosti Prahy, rozhodně stojí v příhodném počasí za návštěvu. Ať už samostatně, nebo jako zpestření splouvání dolní Ohře. Celkově se udává délka 5,1 km s jedním nesjízdným jezem a minimálně dvěma nepodjetelnými lávkami. Nedoporučuji na plavbu brát děti, naopak přilba a vesta jsou proti klackům více než vhodné.

Ahoj Eki