Sedmý den začal přenášením jakéhosi tobogánu končícího balvany, nicméně na dalších 2 km se střídají lehké peřeje WW I s klidnými úseky. Je málo vody, proto většinu peřejí jezdíme v singlu. Poté se proud zrychluje a řeka padá o několik metrů kaskádovitým vodopádem. Na březích jsou patrné zbytky výdřevy a železná oka, pozůstatek po plavení dřeva, které začalo ve středověku a skončilo v roce 1972. Za vodopádem následuje pár stovek metrů klidné vody, a pak další podobný vodopád. Tady ušetříme síly a lodě koníčkujeme jakousi přirozenou šlajsnou u levého břehu. Úsek pod druhým vodopádem (WW IV) by si asi užili kajakáři, já z něj s mrazením v zádech sjíždím jen malý kousek se šikmou vlnou a sifonem. Třetí vodopád pro nás znamená 500 m přenášení. Rozdělujeme si ho na dvě části a u vodopádu táboříme.

Ráno začínáme přenášením do jezera. Peřejnatý úsek WW III na jeho konci úspěšně sjíždíme a od obřího jezera Femunden nás dělí jen pár drobných peřejek. Pádlování po jezeře k severu nám opět znepříjemňuje silný protivítr, nicméně 7 km překonáváme během dvou hodin. Táboříme na poloostrově Rostneset, jehož písčité pláže v podstatě oddělují jezero Femunden od jeho severního zálivu Nordvika. Večer je až neskutečně krásný, na jedné straně poloostrova zapadá do jezera slunce, na druhé vychází z jezera měsíc.

O to nepříjemnější je probuzení, kdy na stany dopadají potoky deště a cloumá jimi silný vítr. Vyrážíme kolem poledne, až když se vítr trochu uklidní, nicméně jsme stejně vděční, že nás čeká už jen plavba po zálivu a ne po hlavním jezeře, kde vítr vytváří metrové vlny. Na severním okraji zálivu Nordvika nás čeká překvapení – jezero Femunden je zde propojeno úzkým kanálem pro plavení dřeva s dalším jezerem Litllangtjonna. Pohodlně proplouváme, nicméně kanál do dalšího jezera Langtjonna je natolik úzký, že stejně musíme přenášet. V této oblasti jsou na 10 kilometrech zachovány hned čtyři původně dřevařské chatky. V jedné z nich jménem Furubakken jsme zakotvili na noc. Při procházce po blízkém okolí jsem narazil na malý otevřený srub jménem Jalet-bua. Narozdíl od ostatních chatek nebyl ještě vybaven kamny, ale otevřeným ohništěm a otvorem ve střeše. Na trámu uvnitř srubu jsem našel ozdobně vyrytý letopočet 1844.

Desátý den začíná klidnou plavbou po jezeře Langtjonna, na jehož konci nacházíme další dřevařskou chatku, suchý kanál pro plavení dřeva a zablokovaný jez, pod kterým již voda čile proudí přírodním korytem do jezera Feragen. Přírodní koryto projíždíme v singlu a brzo již plujeme podél jihozápadního břehu tohoto velkého jezera. Asi po 5 km se zátoka Feragshaen zužuje a vytéká z ní řeka Haelva, která nás povede další dny až do cíle. Zde také potkáváme poprvé civilizaci – první most a první auto. Hned pod mostem řeka vytváří hezké WW I peřeje, které končí v jezírku Skjevhaan. Další tok až do jezera Hasjoen trochu připomíná Vltavu na Mrtvém luhu – řeka pomalu protéká rašeliništi s občasnými borovicemi. Jezero je mělké, úzké a asi 10 km dlouhé. Táboříme na jeho břehu do poledne dalšího dne, neboť v noci i ráno prší. Jezero Hasjoen končí nízkým snadno sjízdným jízkem a krátkou peřejí, aby se voda již zase zastavila v dalším 8 km dlouhém jezeře Rambergsjoen. Civilizace přibývá, kromě chat se občas na březích objevují i trvale obydlené domky. Jezero opět končí jezem a u něj pro dnešek končíme i my.

Protože máme dost času, ráno trávím na výletě bažinatou tundrou plnou lišejníků a mělkých jezer na horu Vardhogda (962 m). Do kánoí nasedáme tedy až kolem dvanácté a čeká nás příjemné překvapení. Asi 6 km peřejí WW I-II, které si ve slunečném počasí alespoň já vychutnávám jako takovou třešničku na dortu naší plavby. Rychlá voda končí v jezeře Rismosjoen, na jehož břehu stojí kromě mnoha soukromých také poslední otevřená dřevařská chatka. Procházíme si kousek naučné stezky, na níž se dovídáme něco o historii vorařského plavení dřeva v této oblasti, o tom, jak se dříve stavěly pasti na soby i o teorii vzniku zvláštního úzkého písčitého hřebínku zvaného Esker, který odděluje úzkou šíjí naše jezero od jezera Dalstjonna. My však plujeme dál po řece Haelva až na samé předměstí Rorosu, kde s obtížemi již hledáme i místo k táboření bez ohně, abychom se pak další den ráno potkali s našimi přáteli u mostu v Rorosu a společně se vydali na dlouhou zpáteční cestu do ČR.

Shrnutí: Popisovaná akce nebyla klasická vodácká výprava, většinou se pluje po jezerech a hodně se přenáší. Je vhodná pro milovníky divočiny, kteří rádi opustí na čas civilizaci a také jim nevadí dřina při přenášení. My jsme si to užili. Pluli jsme 9 dní nádhernou skandinávskou tundrou s borovicemi, lišejníky a soby, aniž bychom viděli jediné auto, jedinou cestu, jediný obydlený dům. Bez problémů jsme pili vodu ze všech jezer a řek. Tábořili jsme na nádherných místech u vodopádů, jezer a řek, dělali velké ohně z voňavého suchého borového dřeva. Ale také klopýtali celkem cca 3 km po kamenech při přenášení těžkých lodí a bagáže.

Více informací lze vytěžit z popisu velmi podobné trasy je na www.songofthepaddle.co.uk.
Norské mapy lze stáhnout z www.norgeskart.no
Švédské z kso.etjanster.lantmateriet.se

Tomáš Frantík