Znělo to jako z vodácké pohádky. Řeka dlouhá skoro 200 km s téměř 70 peřejemi obtížnosti WW I – III v krásné severské přírodě, relativně opuštěná, celoročně sjízdná a plná ryb. Její druhý název je lososí řeka. Když se k tomu přidá dobré letecké spojení a služby místní malé půjčovny se servisem z letiště na řeku a zpět, pak nebylo co řešit. Jelikož si mohu dovolit odjet přes léto jen na pár dní a ještě musím být v dosahu mobilu, řeka Kiiminkijoki ve Finsku vše splňovala.

Ale i pohádky mají své zápletky. Sucho nezasáhlo jen naši republiku, vysoké teploty byly i v severských zemích a taktéž tam málo pršelo. Důsledkem byl velmi nepříznivý vodní stav na řece. Ještě před odletem jsem dohledal vodočty s průtoky, ale ty několik týdnů před naším příletem vykazovaly stav okolo 2,5 kubíku. Na 60 m šířce to znamená suchou řeku. Nevěřícně jsem se díval na předpověď na další dny, kdy se model snažil neustále prudce zvyšovat průtoky až na 30 kubíků, aby se tak dostal do „normálního vodního stavu“. Jenže mělo být teplo a jen lokální bouřky, a proto mi bylo jasné, že předpověď nemůže vyjít.

Letenky byly koupené, nedalo se už nic dělat. Harri z půjčovny na můj dotaz ohledně vodního stavu jen potvrdil mou obavu a doporučil mi: „Vemte si dobré vodácké boty.“ Tak to tedy bude pravá vodní turistika.

Letecké spojení na řeku

Letadlem jsme se měli z Prahy přesunout do Helsinek, kde nám po hodině navazoval spoj do Oulu. Tam nás měl čekat Harri a dovést nejprve do obchodu nakoupit zásoby, a pak pokračovat na řeku. Jenže, když jsme zůstali hodinu sedět v letadle v Praze z důvodu špatného počasí v Helsinkách, začínalo mi být jasné, že přípoj nestihneme. Co budeme dělat? Po přistání v Helsinkách z letadla vidíme, jak ulétá náš přípoj, takže jdeme na informace. Tam mám naštěstí přebukovali let, takže přilétáme s 5 hodinovým zpožděním v Oulu až ve 22 hod. Přes SMS nám Harri nakoupil plynovou kartuši, fish permit a vodu, nic jiného jsme nepotřebovali. Nějak jsem to tušil a jídlo jsme si nakoupili již u nás. Odvezl nás na nástupní místo a cestou nám ještě ukázal místa vhodná k přenocování. Na řece je totiž vybudováno několik chat nebo přístřešků s ohništi a dřevem, které se mohou zdarma využívat.

Řeka má výrazný podstav

Řeku Kiiminkijoki začínáme splouvat od vesničky Juorkuna, kde je i stejnojmenné jezero. Na první den volíme jízdu po dvou jezerech, abychom řeku začali splouvat v části, která je nejvíce opuštěná a kam se nedá autem dostat. Protože často rybaříme a jelikož nás zastihl první i zároveň poslední déšť celé výpravy, ujedeme jen 12 km. Řeka, která vytéká z jezer, má vody opravdu málo. Když se přiblížíme k peřeji, musíme hodně číst vodu, abychom nemuseli vystupovat a loď tahat. Je o 20 cm méně vody, než bývá přes léto obvyklé a o 40 cm méně, než na jaře. Na březích i kamenech je to dobře patrné, je extrémní podstav. Snad jedinou výhodou tohoto teplého počasí a sucha bylo to, že nás skoro vůbec neotravovali komáři. Neměli podmínky k líhnutí, a tak jich bylo málo.

První noc spíme v krásném srubu s ohništěm u delší peřeje č.10, která by za normálního stavu měla obtížnost WW II. V noci je docela zima, já se neoblékl, a tak se chvílemi klepu jak ratlík. Docela si to užívám, protože v podstatě po několika měsících horka je mi konečně zima. Tomu se říká masochismus.

Krátká peřej a pak dlouhý olej

Na druhý den máme naplánovanou delší trasu až k přístřešku u peřeje č. 22, což je 22 km. Po několika úvodních peřejí se řeka vždy na delší dobu zastaví, neteče a my musíme přepádlovávat olej, než se opět vyskytne krátká peřejka bez vody. Pokoušíme se chytat i nějaké lososy, ale vůbec nic. Stále berou jen okouni, občas nějaká štika. Peřeje pomalu ubývají, oleje se prodlužují. Bohužel není mezistupeň tedy normálně proudící řeka. Konečně dojíždíme k přístřešku, který je umístěn u peřeje v krásném borovicovém háji. Asi 4 km daleko by měl být kiosek, ale domlouvám se po mobilu s Harrim, co chceme koupit a za chvíli přijedeme sama majitelka kiosku. Kupujeme vodu, chleba a také super domácí letošní džem z borůvek spolu s jogurtem. Na ohništi si uděláme chycenou štiku a je nám fajn.

Kde jsou? Kam se ryby poděly?

Třetí den opět začínáme na dlouhém oleji, pak přichází několik krátkých peřejí, které nějak zboucháme. Následují znovu dlouhé oleje. Za den přesto ujedeme 28 km až k bývalému rozbořenému jezu č. 34 u Joki-Kokko. Jsme již docela unaveni a zvažujeme, co dál. Další den by nás mělo čekat opět mnoho kilometrů jen po oleji. Lososa jsem zahlédl asi na sekundu ve vodě, jinak bych nevěřil, že se jedná o lososí řeku. Žádného jsme zatím nechytli a berou už jen okouni. Jsme docela v depresi, takto jsme si to nepředstavovali. Zkouším se domluvit s Harrim, jestli by nás nepřevezl níže na peřejnatější úsek u města Kiiminki, ale Harri odpovídá, že tam už není voda vůbec, řeka je tam širší, a proto nemá smysl přejíždět. Co se dá dělat, budeme tedy pokračovat.

Petr