Prolog

Za vším hledej ženu a ani tento příběh nebude výjimkou. S mojí ženou jsem sjel už ledacos. Zahraničí jezdíme kvůli dopravě obvykle na gumě (v naší stáji máme Baraku a 2 Ria), ale nejraději jezdí má žena na dvoumístné otevřence. Co se obtížnosti týče nerada překračuje úroveň WW I. Ostatně to nejspíše vedlo k tomu, že začala poněkud flákat záběry... Na dotaz, kde je problém, mi bylo vysvětleno, že se obává přede mnou ukazovat schopnosti (hlavně tedy techniku), abych jí náhodou nechtěl tahat na náročnější úseky.

Každý rok pořádáme minimálně jednu zahraniční plavbu a z tohoto důvodu jsem zvolil řeky Francie. Dají se zde najít obtížnosti do WW II, je zde pěkná krajina, navíc mě již dlouho lákalo ochutnat jejich řeky, víno a jídlo (ženu mám vlastní). Původní cíl byl Ardéche, Sorgue a Gardon.

Termín by stanoven na konec srpna. Ironií je, že zatímco 14 dní před odjezdem byly ve Francii povodně, tak v termínu odjezdu bylo fatální sucho. Ardéche a Gardon byly totálně bez vody (dle vodočtu asi 5 m³/s) a na Sorgue je zákaz plavby nafukovacích lodí, o kterém jsme nevěděli. Přesněji povolena je plavba pouze lodí s pevným dnem, jinak pokuta 90 Euro. Sice je zde možné si půjčit loď, v podstatě také nafukovací (plastová s dvojitým dnem), ale za 40 Euro na osobu, což ve dvojici dělá 80 Euro….

Jedna z našich plánovaných posádek, snad neporušuji GDPR, když jí budeme pracovně říkat Martin a Adéla, vyrazila o týden dříve, aby svou tour de jižní Evropa naplno využila potenciál své dovolené, a v čase našeho odjezdu byla již ve Francii. Nezbývalo tedy než najít nějakou francouzskou alternativu. Volba padla na Allier, která patrně díky přehradě Réservoir de Naussac byla jedinou sjízdnou řekou v námi zvoleném regionu.

Na první úsek Chapeauroux – Alleyras vyrazil Martin s Adélou bez nás s tím, že pokud bude za něco stát, rádi si to s nimi po našem příjezdu zopakujeme. V průběhu plavby narazili na dvojici francouzských vodáků na českých plavidlech z Gumotexu, kteří těžko kopírovatelným osobitým stylem sjížděli Allier po jejich boku. Při zpáteční cestě pro auto vlakem je Martin vyzpovídal a zjistil spoustu zajímavých informací. Největší překvapení pro Francouze bylo, že jedou na českých plavidlech a že i naše Rio je z Čech. Největší překvapení naopak pro nás bylo, že tato dvojice přijela od přehrady, tedy po úseku, který je značen jako WW III (IV). Při večerním setkání našich posádek (my jsme si mezi tím dali 1300 km z Čech) a po pečlivém porovnání našeho a jejich skillu a vybavení (nejedeme v teplákách a máme helmy), bylo rozhodnuto, že si ten vršek dáme taky...

Úsek Château de Jonchères – Chapeauroux (11 km; vodočet Le Nouveau Monde 11,8 m³/s; WW III/IV)

Po úžasném noclehu kdesi na skále nad Alleyras vyrážíme k Château de Jonchères a ve třech lidech a dvou lodích jedeme směrem k Chapeauroux. Tam na nás budou čekat naše drahé polovičky, které mají zatím za úkol vyšíbovat auta a uvařit oběd. Nutno dodat, že až na výjimky, si úkol vybraly více méně dobrovolně, aby s námi nemusely do čtyřkové vody.

Vedle mostu v Château de Jonchères je parkoviště a odtud je to asi 150 m dolů k vodě. Celý tento úsek je totiž ukryt v malém kaňonu a jediný kontakt s civilizací je až Chapeauroux, tedy až na železniční trať, která lemuje pravý břeh, a co chvíli se ztrácí v nějakém z tunelů.

První necelé 3 km jsou ve znamení pěkných dvojkových peřejí. Až je nám líto, že naše squaw nejely s námi. Pěkně to teče a nad čímkoliv se dá téměř vždy zastavit a prohlédnout, díky množství kamenů v řece je to občas opravdu zapotřebí.

Cca po 3 km na Vás čeká jediná čtyřková peřej na trase. Řeka zde kopíruje skálu na pravém břehu a začátek peřeje je zatarasen dvěma velkými balvany. Množství protékající vody se nemění, ale dramaticky se zužuje koryto a zvětšuje spád. Na začátku této peřeje je zapotřebí zešikma skočit mezi již zmiňované balvany, a pak pokračovat dál kamsi doprava. Protože z místa našeho zastavení na levé straně řeky není možné dohlédnout na konec, rozhodujeme se peřej přenést, což je možné právě při levém břehu. Při návratu na řeku zjišťujeme, že to bylo moudré rozhodnutí, protože pravotočivá zatáčka za horizontem končí 5 kameny, kam bychom se opravdu napasovat nedokázali. Nicméně předpokládám, že za vyšší vody by to mohlo být průjezdné… Při přenášení jsme nabrali celkem velký časový skluz a považujeme tedy za nutné informovat naše polovičky. Bohužel zde není mobilní signál, pouze se občas, paradoxně, vyskytnou data. Posíláme tedy SMS i email, že žijeme s nadějí, že se dostane adresátovi až budeme v místě signálu (Pozn.: Email sice došel ovšem nebyl přečten). Dále se řeka odvíjí v rychlém střídání dvojkových a trojkových peřejí, vždy je však možné zastavit a místo prohlédnout. Asi s 2 hodinovým zpožděním dojíždíme do Chapeauroux, kde obědváme a nabíráme druhou skupinu (tedy naše ženy).

Úsek Chapeauroux – Alleyras (20 km; vodočet Le Nouveau Monde 11,5 m³/s; WW II/III)

V Chapeauroux je na levém břehu mezi mostem a kempem parkoviště s dobrým přístupem k vodě. Jediným styčným bodem na tomto úseku je železniční most asi 1,5 km od startu. Celá trasa je ve znamení WW II, pouze na 4 místech se objevuje něco jako trojkové peřeje. V podstatě se dá říci, že se zde neustále opakuje kombinace 200 m peřeje a 200 m oleje. Těžší pasáže jsou celkem rovnoměrně rozloženy v horních 2/3 úseku a je vždy možné před nimi zastavit a místo prohlédnout. Předpokládám, že za vyšší vody bude obtížnost celého úseku patrně nižší, protože slalom mezi kameny bude bezpečně pod vodou.

Cestou je kromě působivých kaňonů možné zahlédnout i zříceniny hradů a zbytky mostů. Tato trasa se dá pohodlně zvládnout za 4-5 hodin. Náš plán ujet tento i předchozí úsek v jednom dni a vyšíbovat auta počítá s tím, že den má 24 h + noc. Rozumné výstupní místo v Alleyras je na pravém břehu před kempem. Protože zde řeku více či méně neustále kopíruje železniční trať, je možné se zpět do Chapeauroux, ale i do Château de Jonchères pohodlně vrátit vlakem.

Na následujícím úseku Alleyras - Monistrol-d'Allier je zákaz plavby, obtížnost je psaná na WW IV/V a úsek je označen jako nebezpečný. Při přejíždění z v Chapeauroux do Prades je ale vidět jen nekonečná přehrada, tak těžko říct, co je míněno oním nebezpečím…

Úsek Prades – Chilhac (26 km; vodočet Le Nouveau Monde 9,5 m³/s; WW II/III)

Parkoviště s nástupním místem je na levém břehu před mostem. Teprve zde se dostáváme na klasický úsek. A hned na startu v Prades je to znát, startuje zde více skupinek vodáků a začínají zde operovat místní půjčovny. Byť je tento úsek popsán jako WW II/III, tak za našeho stavu vody bych ho popsal spíše jako WW I/II. Pouze cca 800 m od mostu v Prades je něco jako peřej WW II+. Je to takové esíčko, kde voda valí na skálu, ale cesta v proudnici je bez kamenů a přehledná.

Zlomem na trase je Langeac, řeka zde zcela mění svůj charakter. Do Langeacu se dá stále hovořit o civilizací téměř nedotčené řece, která teče nádherným údolím. Od Langeacu se řeka více rozšiřuje, obtížnost klesá a přibývá známek civilizace kolem toku. Na pravém břehu v Langeacu je dokonce letiště.

Za zmínku stojí 2 jezy na trase, mimochodem jediné 2 jezy (pokud nebudu počítat provalený jez pod Lavoûte-Chilhac), které jsme na svém putování potkali. První jez je v Langeacu a je sjízdný propustí vpravo, zalévá, ale jinak není záludný. I když počínání skupiny francouzských turistů, co ho jeli před námi svědčí o opaku. Nevím, jestli to byl záměr, ale jedna z posádek se nechala vracákem opakovaně natahovat zpět pod jez, dokud zadák konečně nevypadl z lodi. Ze břehu se tento výjev nejvíce podobal zaseklému gramofonu. Zajímavé také je, že většina vodáků, co jsme cestou potkali, neuměla moc ovládat svoji loď a ti, kteří to uměli, a to dokonce více než dobře, měli na naše poměry velmi krátká pádla.

Nad Château du Chambon se řeka vrací zpět do hlubokého údolí a je zde druhý jez. Nad jezem je cca 2km vzdutí, respektive soustava na sebe navazujících tůní. Je to vrcholné dílo francouzského inženýrství. Vlevo je úzká propusť, která ústí do jakéhosi rybníčku s dírou. Projetí je celkem slalom, dvě ze tří našich lodí bez problému sjíždí, třetí krysí v rybníčku. Ze břehu na to není hezký pohled, zadák naštěstí nekončí naražen na hráz, odkud bychom mu těžko pomohli, a proplouvá dírou. Jez je možné přenést po levém břehu.

Nad tímto jezem jsme vylovili z vody vor se vzkazem v láhvi od malé Francouzky. Doufala, že láhev doputuje až do moře a čekala na odpověď poctivého nálezce. Láhev však uvízla v jedné z tůní nad jezem. Dle nánosů a stupně oxidace plastu, zde ležela patrně dlouho. Doufám, že nepropadne ze zeměpisu, když jí přijde odpověď z Prahy...

Signifikantním znakem Allieru je značný počet vodáckých tábořišť. Během naší čtyřdenní Francouzské anabáze spíme 2 noci na divoko a 2 noci v kempu. Táboření na divoko není ve Francii povolené, ale dle vyjádření místních ho tu nikdo ani moc nepotírá. Stačí zabivakovat večer a sbalit se ráno, nebo jako místní bydlet v obytném autě. Na dvě noci využíváme kemp v Chilhacu, který je cenově srovnatelný s kempy v ČR asi proto, že je obecní. V kempu je záchod, sprcha a přístup k vodě, víc vodák nepotřebuje…

Úsek Chilhac - Villeneuve-d'Allier (15 km; vodočet Le Nouveau Monde 9,5 m³/s; WW I/WII-)

Pod Chilhacem je prý možné ujet dalších 60 km. Řeka zde sice nadále teče, ale zvyšuje se počet i délka vzdutí nad jednotlivými peřejemi. Na tomto úseku je možné potkat městečko Lavoûte-Chilhac, které bych přirovnal k Českému Krumlovu, je zde hrad a řeka ho obtéká téměř dokonalém kruhu. Asi 1 km pod Lavoûte-Chilhac je provalený jez sjízdný úzkou propustí vlevo, což nedává moc smysl, protože pod propustí už není voda. Naší konečnou stanicí Allieru je Villeneuve-d'Allier. Na levém břehu před mostem je velmi praktické parkoviště, díky kterému je možné dostat se až k vodě v jinak nepřístupném hlubokém údolí.

Epilog

Allier je velmi zajímavá řeka, kde si své vybere opravdu každý. Ať je to milovník rychlé vody, nebo vodák turista. S výjimkou úseku mezi Langeacem a Château du Chambon teče téměř celou cestu ukryta v hlubokém údolí. Kromě vody zde čaruje hlavně krajina. Myslím, že v Čechách by u velké části místních skal stál někdo s kasičkou a vybíral vstupné. Až na Langeac zde potkáte pouze vesničky a malá městečka s romantickou architekturou a úzkými uličkami, které dokonale zapadají do rázu krajiny.

Cestou zpět z Villeneuve-d'Allier do ČR jsme kopírovali tok Aliieru a z auta viděli spíš olej. Myslím si, že jsme řeku opustili v pravý čas.

Tak na shledanou příště, ty Francie jedna.

Jarda Ryjáček