S řekou Vrbas se potkáváme pozdě odpoledne u Jajce, kde při prohlídce města náhodně přicházíme k informaci, že tu je někde 34 metrový vodopád. Se slovy: "Vodopád si prohlédneme až z řeky, ten nemůžeme přehlédnout," odjíždíme proti proudu až k vesnici Rasavci kousek pod Donji Vakufem. Je večer a hledáme nocleh. Jenže tohle údolí je pěkně hustě osídlené. A tam, kde nejsou domky, začínají lány dozrávajících malin. Už se nám sbíhají sliny! Když už opravdu nevíme, kam hlavy složit, zajede s námi řidič (prý omylem) k jednomu z domů, kde nás s úsměvem na tváři vítá trojice mužů. Ukázali nám, na které louce můžeme spát, nalili nám pivo, rakiji a nakrmili čevapi a mrkví (vegetariánská varianta čevapi). Konverzace probíhala chvíli v srbštině, chvíli ve španělštině, italštině, angličtině, nakonec došlo i na němčinu.

Ráno na nás čekal hrnec vychlazených malin. Mňam. Jenže od řeky se táhne silný zápach. Tohle, že je řeka, na kterou jsem se nejvíce těšila? Vyrážíme hezky zčerstva na klidnou ZWC, ale za první zatáčkou se řeka rychle změní na WW I a II. Ze stromů na nás mávají sáčky a plastové kýble, řeka má hnědou neprůhlednou barvu a moc se nám v ní koupat nechce. Jaký to hukot? Sotva si stihnu nasadit helmu, nestíháme zakleknout ani připnout bagáž k lodi. Nečekaná peřej nás vyhazuje ze sedel a kámen mi z ruky vyráží pádlo. Kupodivu mi zas do ruky připlavalo, ještě než jsem stihla vynořit hlavu nad vodu. Jedno majznutí šutrem do břicha a už stojím na břehu. Za to zadák i s lodí pluje vstříc nekončícím peřejím. Řeka je tu asi 5-6 metrů široká, ale stále docela hluboká, proud silný.

Mávám na zbylá plavidla, ať se připraví na perné chvilky. Můj zadák proplaval celou kaskádou před lodí, která ho pak natlačila na kámen. Narazil si koleno, praštil se do hlavy a ztratil botu. Rychle klopýtám za ním. Zábava ještě není za námi. Odpočíváme na břehu, protože se koupal ještě jeden háček, diskutujeme nad další trasou a přeskupujeme posádky. Kličkování mezi kameny pokračuje, zatím se ale nikdo další nekoupe. Od vesnice Babin Potok následují 3 další km, kdy nás řeka neustále zásobuje peřejemi s kličkováním mezi kameny o obtížnosti WW II-III, za jarní vody to je určitě pořádná WW IV! Mezi jednotlivými kaskádami je vždy pár metrů na vydechnutí (aspoň za tohoto stavu vody). Pokud je to možné, doporučujeme vše prohlédnout dopředu. My jsme to nedělali a párkrát jsme se řádně vymáchali.

Na oběd zastavujeme u levostranného přítoku, který do Vrbasu skáče čtyřmetrovým vodopádkem. Tady je skutečně nepříjemný úsek ve tvaru "S". Řeka se dělí a větší část vtéká pod železnou traverzu zaseklou mezi balvany. Aby se jí dalo vyhnout, je třeba precizní kooperace háčka se zadákem. Kdyby se manévr povedl, vrhne proud loď přímo na skály, pokud ovšem vodák nestihne otočit loď o 120° v podstatě na místě. A i kdyby se to povedlo, dole všechny vodáky polapí do svých větví spadlý buk. Radeji koníčkujeme po pravém břehu.

V Torlakovaci už je řeka klidnější, příjemná WW II. Jednu znavenou loď i s posádkou necháváme na louce u lánu malin a jedeme dál. Až do pozdního odpoledne projíždíme stále hezkou WW II, míjíme pár ostrovů a nakonec táboříme na jedné z mála neobydlených říčních náplav. Další den pokračujeme v plavbě po klidnější WW I-II. Přestože se řeka občas rozteče do stran, daří se nám téměř neuvíznout v cednících. Co nám ale vadí, je zesilující zápach řeky. Občas přiteče i "bílá voda" z nějaké čističky. Vody se raději dotýkáme co nejméně, přestože je teplo. Za každou zatáčkou čekáme, že nějaká z továren pohltí řeku i s námi a my budeme sloužit jako chladící kapalina. A taky hledáme ten 34 metrový vodopád. Když projíždíme pod mostem do města Jajce, který se klene vysoko nad námi, máme oči a uši na šťopkách. Přibývají skály a řeka zrychluje. Skutečně – vysokánský dvojitý přepad Plivy s placenou vyhlídkou – takto monumentálně se do Vrbasu vlévá řeka Pliva. Okouníme pod vodopádem zcela zdarma.

Výhled na město nám zakrývají vysoké útesy vlevo a strmý břeh vpravo. Před dalším mostem (je to jednosměrka, bacha) zastavujeme vpravo na pláži, balíme lodě mezi spoustou opalujících se bosňáků, skáčeme s nimi do vody a loučíme se s řekou. Láká mne jet dál, protože řeka tu zrychluje a pádí do dalšího sevřeného údolí, ale ten smrad se opravdu nedá vydržet. Ujíždíme domů.

Korana bez hadů

Třešinka na dortu v našem Balkánském putování přichází. Kolují o ní strašidelné zvěsti, že se hemží hady – to musíme vidět! Stav vody je limitní, 33 na vodočtu v městě Slunj. Když tam na cestě domů při západu slunce dojíždíme, vypadá Korana dost suše. Táboříme kus pod městem a třeseme se strachy před hady. Aby nám nevlezli do spacáků!

Ranní slunce s odráží od široké vodní hladiny, která se klidná jako zrcadlo táhne donekonečna. Vody je u břehu po kotníky. Tohle chceme opravdu jet? Odrážíme od břehu a snažím se odhadnout, ve které části řeky by asi tak mohlo být nejvíce vody. Pádovat sice moc nejde, ale kupodivu nedrhneme. Každých 20 metrů se přehoupneme přes 10 cm vysoký práh porostlý měkkým mechem, který na lodi nezanechá ani škrábnutí. Hledám cestu a naviguji podle míst se zčeřenou vodou – tam, kde bílá pěna není vidět, je nejlepší místo ke splutí. Po proudu vypadá řeka jako klidné jezero – skoky nejsou vidět. Ale když se otočíme, naskýtá se nám nádherný pohled na schodovitou řeku tvořenou sluncem ozářenou zpěněnou vodu padající přes zelené mechové prahy. Nádhera.

Přejíždíme doleva a doprava, podle toho, kde je zrovna v prahu průjezdné místo s největším množstvím vody a dá se "hupnout" dolů. A skoky se zvyšují. Už jsou půl metrové, a pak i metrové! Když se blíží velký skok, objevují se na březích staré mlýny, kterým sloužily prahy jako náhony. Voda není nijak dravá, nad každým skokem lze krásně zastavit. Taky z nich jde skákat (i bez lodě), protože většina z nich má pod sebou hlubokou tůň. Prahy mají roztodivné tvary, občas zatáčí i proti proudu řeky a tvoří podkovy. To se pak může i stát, že do lodi nateče trochu vody.

Jak se kopce kolem nás zdvihají, řeka se zpomaluje a skoky zmenšují a oddalují. Už je to víc o tom pádlování, než o skákání. Plujeme skrz sítinu a koberci rozkvetlých stulíků. Proplaváváme mezi ostrůvky, někdy ve vodě, jindy na lodi.

Na úrovni vesnice Hrvatski Blagaj zastavujeme na pláži tvořené mrtvými korýší u kouzelného mlýna, ideálního místa na trávení poklidného stáří. Dumáme nad mapou, protože odtud by šlo vyjít nahoru na cestu, ale nechce se nám tak daleko pěšky, tož pokračujeme po vodě. Řeka pro změnu docela teče, dokonce nás čeká ještě jeden metr vysoký skok či splaz. Vrby se blíží blíž k řece a sítina už je tak vysoká, že přes ni není nic vidět, ani, když si stoupnu. A je tu konec cesty. Parkujeme na parkovišti pod Veljunem, kam se dá dojet autem. Autostop do Slunje je kupodivu rychlý, přestože tu jezdí převážně auta plná rodin s dětmi.

Co říct závěrem? Nádhera. Nejvyšší skok jsme naměřili 1,5 m. Potkali jsme dokonce jednu želvu, ale hadi nikde. Na řece jsme neviděli ani žádné vodáky, ale jen co jsme sbalili lodě, projela kolem 30 členná banda na Sambách. To bylo těsné.

Nšo-či