Na úvod mého povídání (abych se nedotkla Pražáků) bych ráda uvedla, že jsem rodilý Pražák - tedy Pražačka. Náš pojem "Pražáci" vztahujme na někoho, kdo by chtěl svou přítomností zahltit severské řeky, kdo by se tam choval jako zelenáč, kdo by v panenské přírodě zanechával odpadky, nášlapné miny a jiné cizorodé odpady, kdo by svou hlasitostí odháněl losy, soby a hodné vodáky… no prostě na někoho, kdo do laponské divočiny jednoduše nepatří. Nechť je tento průvodce pro všechny "pražáky" náležitě odrazující.

Místo

Splouvali jsme řeky Kaitum a Kalix, řeky švédského Laponska. Po celém svém toku neregulované, divoké, jezernaté, vodnaté. Vyplouvali jsme z vesnice Kaitum z nejzazšího místa, kam vedou silnice. Po padesátidvou kilometrech jsme dojeli na soutok s Kalix, po které jsme pokračovali až do Botnického zálivu. Kalix jsme znali už z loňského roku (Na seakajaku za polární kruh), splouvali jsme ji na mořských kajacích z vesnice Nikkaluokkta, tedy od samého počátku až po soutok s Kaitum. O charakteru řeky a záludných místech se zmíním v samostatném článku.

Kalix je po celé své délce (360 km) veliká kráska. Její setra Kaitum je kratší a divočejší. Vytéká z jezera nedostupného po silnici či po cestě. Průvodce pro Pražáky doporučuje objednat si dopravu u některého leteckého přepravce. Ovšem v tomto období to není laciný výlet, protože sezóna zde začíná až za měsíc a žádná helikoptéra ještě není na místních heliportech. My máme v plánu jiné řešení. Ale to až příští rok. Letos jsme jen omrkli terén, potěžkali svá zavazadla, napnuli svaly a vyzkoušeli, jestli na to máme.

Datum

Naše expedice proběhla na začátku června. Tento termín jsme vybrali jednak z toho důvodu, že velká jarní voda ze sněhových hor už snad odtekla, ale zároveň jí tam ještě zůstalo tolik, že přikryla kamenité dno. Dá se na ní hezky pádlovat a poskytne dostatečné adrenalinové zážitky. Dalším důvodem výběru data je povolání hlavního organizátora akce. Je účetní a daňový řád není žádný holubník, termíny jsou pevně dané. Vyjížděli jsme tedy 3.6.2016 v pátek, lodě na vodu jsme dávali v pondělí 6.6. Vodu jsme opustili po 12 dnech, tedy 17.6. v pátek, v Čechách nazpátek jsme byli v neděli 19.6. v pozdních hodinách. Pražáci pozor! V řece je v téhle době ještě dost vody na obrovské vlny, válce, karfioly, nějaký ten vír a opravdu plnou řeku mohutného proudu, se kterým se hned tak nepoperete.

Výbava na vodu

Jeli jsme na expedičních kajacích - ten můj Roto attivo Verve weekend byl dlouhý 310 cm. Zadní vodotěsná komora. Skeg (vytahovací ploutvička, díky které loď lepší drží směr).

Pádlo jsem měla delší, plastové Hiko 210 cm, se kterým jezdívám na moře. Dva jsme byli oblečeni do suchého obleku, jeden (ten nejmladší) byl tvrďák a jel v neoprénu a bundičce. Helma, šprajda a vesta je samozřejmost. Každý z nás byl vybaven házečkou, karabinou. Rukavice nestačily - pytlíky se ve sněhové vánici na řece ukázaly jako nezbytnost. Ještěže kluci měli jedny náhradní pro mě.

Pražáci - na jiných lodích sem nejezděte - na otevřenkách by vám byla zima, na mořácích se nevytočíte, na creekovkách proti větru na jezerech zešílíte.

Výbava na přežití

Malé stany, turistické. Spacáky jsme měli různé - já měla nejteplejší péřový spacák sbalitelný do neuvěřitelně malého balíčku. Ten nejmladší tvrďák měl cyklistický lehounký spacáček balitelný do stejně velkého balíčku. Karimatky jsme my dva starší měli ne samonafukovací, ale nafukovací od thermarestu - geniální karimatka, komfortní a po vyfouknutí velká jak balíček kapesníků. Tvrďák měl samonafukovačku, po sbalení velkou jak krabici s dvaceti košilemi. Každý z nás měl vařič, bombičku, ešus a zásobu jídla vždy na 5 dní. Vodu jsme si vozit nemuseli, té kolem nás bylo dost. Měli jsme taky vodní filtr - pro zesílení pocitu, že jsme v divočině. Používali jsme ho na dolním toku.

Nezbytná byla lopatka - na hrabání důlků. Větší svoboda než na Coloradu, kde si všechno vezete domů. Nezbytností byl přístřešek, pod kterým se dalo přebývat a balit při deštích či sněhových vánicích. Přežívali jsme i díky jednoduchým rozkládacím sedátkům - přeci jenom pohodlí je pohodlí. Tvrďák měl samozřejmě na sezení jen kus staré karimatky - ale on časem pochopí, co je důležité, až trochu zestárne. Kluci vezli pilu a sekyrku - každý večer nadělali ohromnou hranici dřeva, které jsme vždy všechno spálili.

Všechno dříve jmenované bylo potřebné moc - ale dejme tomu v nejhorším nějak nahraditelné. Já měla ještě další vybavení - opravdu pro přežití. Jsem diabetik s inzulínovou pumpou. Byla jsem vybavena pumpou, náhradními baterkami, inzulínem, vyměnitelnými hadičkami, náhradními pery, glukagonem, senzorem na kontinuální měření glykemie, vysílačem a přijímačem k senzoru, glukometrem, power bankou na dobíjení všech těch přístrojů. Pumpu a přijímač k senzoru jsem měla pověšený na krku, senzor píchnutý v levé paži, na další šňůře visel foťák, v kapsičkách od vesty sojové suky - no prostě jsem vypadala trochu jako robocop. Pořád na mně něco viselo, pípalo, svítilo, vibrovalo. Ale díky technice jsem tu mohla být a přežila jsem. Nikoho jsem příliš nezdržovala a kluci nemuseli mít strach, že mě někde v dlouhé peřeji přepadne nečekaně hypoglykemie.

Jídlo

Každý si vezl své jídlo, žádné společné vaření - což jsem jako jediná žena přivítala. Většinou jsme ráno ohřáli vločky namočené od večera. Vyplouvali jsme kolem poledne a obědvali někde na řece - chleba s paštikou, zbytek od večeře, rybičky a jiné dobroty. Hlavní jídlo nás čekalo večer. Kluci tentokrát opustili dobré hostince a vařili jak v Alcronu. Jáhly, rýže, noky, nudle a moc dobré omáčky, tuňáky, zeleninky. Já několikrát měla kysané zelí, cibuli, k tomu noky. Na každý den jsme měli jedno až čtyři piva. Já si nakoupila Kozly - od minule jsem si pamatovala, že jenom tyhle plechovky jdou v obchodě ve Švédsku vrátit za jejich korunu. A tak jsem skladovala plechovky a těšila se, že na konci výpravy budu bohatá. Ale asi už na to přišli, že jim to sem z Čech vozíme, a žádné korunky nebyly. K pivům jsem si ještě vzala tři půllitrovky kořalky - a musím říct, že to nebylo příliš. Přeci jenom loček něčeho ostřejšího ve sněhové vánici zahřeje. Taky štamprlátko podávané jako lék udrží v kondici střeva.

Pražáci - nečekejte, že si někde koupíte nějaké jídlo nebo snad dokonce pivo. Jídlo je třeba mít s sebou kompletně na celou cestu - v divočině u řeky jsme skutečně žádný krám nepotkali. Ryby v tuhle dobu v řece nechytíte - voda je ještě studená a hladová po jarním tání. Cestou se nám naskytla příležitost vybrat kachnám hnízdo - ale ta smaženice by nám nechutnala - bylo by nám líto těch kačenek. Žádné bobule ani houby ještě v lese nebyly - sníh opravdu sotva slezl.

Denní režim

Pražáci - kdyby někdo řekl, že tam budete pádlovat od slunka do slunka, tak na to nepřistupujete. Slunko tam svítí pořád, vůbec nezachází. Takže je možné si svůj den nastavit, jak se to komu hodí. My vstávali v 9 hod ráno. Dopoledne jsme se budili, protahovali, snídali, balili. Přibližně kolem poledne jsme byli sbalení a čekali na toho posledního. Asi tak v 13 hod jsme vyjížděli na vodu. Pádlovali jsme podle potřeby, třeba šest hodin. Po přistání jsme vybalovali, vařili, jedli, říkali si, jaké je to tu hezké. Kluci udělali oheň, ve kterém jsme museli spálit všechno nadělané dřevo (pro Pražáky tam vůbec žádné nařezané nezbylo). Chodili jsme spát po půlnoci. Jen jednou mi vedoucí dovolil jít spát už v jedenáct – nějak mi nebylo dobře.

Spaní

Spali jsme téměř pokaždé na ostrůvku mezi peřejemi. Na mechu a borůvčí. Jednou jsme spali na konvalinkách. Jen jednou jsme se dostali do civilizace - a to u vodopádu Jockfall. U vodopádu byl rybářský kemp, ve kterém jsme stanovali na posekané volně přístupné louce. Nikdo po nás nic nechtěl a bylo nám k dispozici sociální zařízení pro ubytované v chatičkách. Takže jsem se vrhla na místní luxusní záchodky, ve kterých byla teplá sprcha a roztopená sauna. Nádhera.

Pražáci, pokud byste nechtěli pořád balit stany a všechny věci, pak doporučuji vybrat si nějaký hezký ostrov a celou dobu jezdit kolem něj. O moc nepřijdete - kolem každého ostrova jsou peřeje, vracáky, rostou tam stejné stromy a lítají stejní ptáci. Chatičky usedlíků jsou taky všude stejné.

Muzika

Vezli jsme v autě kytaru a banjo. A taky Šerifa - toho máme místo zpěvníku. Není písnička, kterou by nazpaměť neuměl. S autem jsme se během splouvání potkali na dvou místech. Takže byly dva večírky.

Zdraví

Všichni účastníci zájezdu byli po celou dobu vzorně zdraví. Pobyt v divočině, šplouchání vody, dobrá nálada léčí všechny neduhy. Moje mírné nastydnutí z klimatizace cestou tam bylo vyléčené prvním spánkem v divočině pod stanem v teplotě kolem nuly. Další moje nevolnost z námahy, delšího večírku a pobytu v sauně jsem snadno vyléčila dlouhým spánkem na ostrůvku. K ránu jsem měla občas hypo - což se dalo očekávat i přes to, že moje bolusy byly skoro nulové. Inzulínu jsem tu spotřebovala sotva polovinu mé obvyklé dávky.

Flora a fauna

Nejsem ani biolog ani zoolog, takže mohu říct, že jsme viděli hezké žluté, fialové, růžové a bílé kytičky. Taky hodně mechů a lišejníků. Jo - a taky konvalinky. Kolem řeky rostl severský les - smrky jsou úzké nižší sporé stromy s krátkými jehličkami. Borovice jsme vídali rádi, protože pod nimi se dalo dobře tábořit na suchém písečném podloží. Všude je hodně bříz - což bylo super na rozdělávání ohně i v dešti. Všechno teprve rašilo - pro nás to bylo prodloužení jara, někdy i zimy.

U řeky bylo dost kachen, labutí, hus, racků a nějakých potápek. Myslím si, že ti velcí ptáci s bílou hlavou byli orlové. Často jsme potkávali sobí stáda. Viděli jsme dva bobry, jednu lasici. A taky jsme viděli losici, jak před námi přeplouvá řeku. To byl zážitek! Velmi dobře umím pojmenovat všudypřítomná zvířátka: komáry a mušky. Komáři nebyli, pokud byla zima - jenže to zase byla velká zima a třeba sněžilo. Čím víc jsme se blížili k ústí řeky, tím jich bylo víc. Mušky se rojily nad peřejnatými úseky v dolní části toku. Bylo to velice nepříjemné, jezdila jsem téměř poslepu. Už nikdy si nenechám v autě brýle.

Počasí

Pokud svítilo sluníčko, bylo nahoře i hezkých 9 ^oC. Pokud sluníčko nesvítilo, bylo dost zima. Chvílemi sněžilo a do toho foukal vítr - to bylo na jezerech hodně zima. V jednu chvíli mi málem umrzly prsty. Ještěže vozím termosku s teplým čajem. Čím jsme sjížděli blíž k polárnímu kruhu, tím bylo tepleji. Jednou jsem se dokonce koupala (rychle namočila to nejnutnější) a stála na kameni nahatá. Ale to bylo jen jednou. Kluci se namáčeli víckrát. Bez sucháče na vodu a péřovky na břeh si to moc neumím představit. Ani jednou jsem se nerouhala, že je mi moc teplo.

Jana Erbenová