V létě na moři v Chorvatsku se Martin zamyslel a prohlásil, že příští rok jedeme do Švédska. On a odvážní. V okamžiku jsem se prohlásila za odvážnou a rozhodla se, že jedu taky. Vyrazili jsme 29. května 2015 v počtu čtyř lidí. Martinové jeli na singlech, já s Jendou na deblovce – na mořských kajacích.

Ve Švédsku jsme byli v roce 2015 prvních 14 dní v červnu. Na moři před severním polárním kruhem a na řece Kalix za polárním kruhem. Počasí nám přálo – byla docela zima, na moři celý den asi tak 9 ^oC, nahoře na řece kolem 6^oC. V noci se ochladilo k nule, ale vzhledem k tomu, že tady v tuto dobu slunce nezachází, bylo ráno ve stanu příjemně teplo. Díky chladu se ještě nevylíhli komáři a mušky, což bylo příjemné. Podle místních tato zima nebývá obvyklá, jiné roky tu v červnu bývá tepleji a hmyz už je obtěžující.

Celkem jsme na vodě strávili 10 dnů. Prvních pět dní jsme pádlovali Botnickým zálivem kolem města Lulea. Jak je podle murphyho zákonů zvykem - vítr pořád foukal proti nám.

Jen jeden den bylo bezvětří, to pršelo a byla mlha. Ale jinak sluníčko svítilo a nebe bylo plné krásných světel.

Moře byl olemováno lesnatými ostrůvky, jejichž pobřeží bylo značně kamenité. Občas jsme je museli objíždět v uctivé vzdálenosti, abychom se nepotkali se šutrem pod vodou. Míst na spaní je zde dost a velmi krásných. Našli jsme ostrůvky s jezírky uprostřed, s písečnými plážemi, s travnatými loukami … Voda v moři není téměř slaná. Nepili jsme ji, ale rýži jsme si v ní uvařili.

Všude, opravdu všude, jsou chatičky a suché záchodky. Asi jsou Švéďáci ze Stockholmu větší chataři než Pražáci z Posázaví. Naštěstí ještě nevyrazili na prázdniny, a tak jsme za celou cestu potkali asi jen dva lidi. Jeden Švéd, který u moře bydlel, nás v deštivém počasí pustil do své dřevěné sauničky na břehu a přidal nám k tomu bednu březového dříví, ať se prý zahřejeme. Umíte si představit větší blaho?

Protože jsme měli dosti větrné počasí, drželi jsme se u břehu na jezerech propojených s mořem úzkými kanály. Mezi jezery mají vybudované přechody pro lodě k překonání rozdílů hladin – taková cesta z válečků, po kterých jdou lodě přetáhnout.

Cestou jsme zahlédli pár losů, lachtany, gripeny, ale ani jednu rybu. Gripeny jsme vlastně jen slyšeli – a pak v dálce viděli osvětlenou asi letadlovou loď nebo nějaké velké molo, kam letadla přistávala. Nebylo to moc příjemný, bylo to ohlušující a nemohli jsme si povídat. Ryby asi spaly a čekaly na ty komáry. Rozhodně je moje návnada na kapry vůbec nezajímala. A to ani na moři, ani na řece.

Zajímavá zeměpisná poloha nám přichystala krásnou scenérii. O půlnoci jsme stáli na severní straně malého ostrůvku a na levé straně viděli barevný západ slunce a zároveň na východě tmavomodrou oblohu s kulatým úplňkem.

Velmi nezvyklé v tomto kraji bylo to, že jsme nikam nespěchali – nikdy se nám nesetmělo. Na výlet jsme mohli vyrazit klidně v deset večer bez baterky, nebylo třeba honem nadělat dříví, než se setmí. Seděli jsme u ohně a oslňovalo nás sluníčko.

Po pěti propádlovaných dnech jsme přejeli nad polární kruh do horského střediska Nikkaluokta. Tam končila silnice. Ze zasněžených hor přitékaly potoky, které naplnily jezero Paittasjärvi, ze kterého na jeho dolním konci vytéká řeka Kalix.

Byli jsme trochu zaskočení, když bylo při našem příjezdu jezero zamrzlé. Ale naštěstí už to nebyl souvislý led, ale jen ledové kry, které ostrý studený vítr další den odfoukal na jednu stranu jezera a my mohli pádlovat. Voda byla studená – asi 3 stupně, vzduch byl o stupeň až o dva teplejší.

V kapucích a rukavicích jsme pádlovali proti větru (jak jinak?) statečně za sluncem, které později přišlo. V noci pak jezero pustilo ledové kry po proudu a my měli další dny řeku volnou.

Na cestu po řece se k nám přidala pádlující Anička a nepádlující Jarda se zlámanou rukou. Ten téměř každý večer pokořil nezkrotnou divočinu a našel si cestu k našim tábořištím. S GPS už prostě žádná divočina neexistuje.

Jana Erbenová