Treska

Ráno je zataženo a prší. Původní plán vyběhnout na kopec nad Mavrovem padá. Ještě než odjedeme, jdeme si prohlédnout kostel, který je za vyššího stavu vody v jezeře zpola zatopen a pak přejíždíme k přehradě Matka na řece Treska. Zastavujeme u slalomového kanálu, na kterém se v r. 1975 jelo mistrovství světa ve slalomu, vody teče minimum. Jdeme po levém břehu nahoru nad hráz, okolo ní visí omšelé zákazy fotografování. Asi o 100 m dál stojí pravoslavný kostelík a hospoda, u vody je molo, kde domlouváme výlet loďkou do jeskyně. Stálo to za to, její krasová výzdoba je nádherná. Elektrárna dnes nepojede, vyplouváme na jen asi 5 m3/s, ale na splutí to stačí.

Cvičně si sjedeme kanál, za téhle vody je to takový dvojkový potok a pokračujeme po Tresce dál. Vpravo vykukují vápencové skály, řeka je široká 15 až 30 m, průzračná a studená voda teče mírným proudem v malém spádu. Plavbu zpříjemní občasná štěrková lavice a jeden nízký stupínek.

I počasí nám přeje, vyjasnilo se. Bohužel hned od první vesnice je voda opět špinavá, smradlavá a břehy a větve stromů a keřů na nich rostoucí jsou ověšeny tunami odpadků.

Pěkný dojem ze začátku plavby máme fuč. Končíme po 9 km vlevo asi 100 m před ústím Tresky do Vardaru na předměstí Skopje. Stany stavíme na loděnici, jak je předem domluveno. Večírek se vydařil.

Vardar

Ráno se v Tresce valí relativně čistá voda vypouštěná elektrárnou. Škoda. Autobusem projíždíme hlavním městem a míříme proti proudu do údolí Vardaru. Teče v něm spousta kalné vody a nás vítají nás operátoři z Kosova. Před námi se tyčí hradba zasněžených hraničních hor Šar Planina. Údolí se svírá, voda bude, zdá se, sportovní. Na vodu nasedáme v místě, kde se údolí opět trochu rozevírá. Vardar je široký 15 – 30 m, dole i širší, průtok ledové vody z tajícího sněhu odhaduju na 30 – 35 m3/s. Má pěkný tah. Po necelém kilometru vplouváme do Dervenské klisury, spád se rapidně zvyšuje a my proplouváme trojkovou peřej s velkými vlnami, po chvíli následuje další, dlouhá snad půl kilometru, nepřetržité vlnobití ve velké rychlosti. Kajakáři nám mizí za vlnami. Hezké, ale jsem ve střehu. Další peřeje jsou kratší a postupně ztrácejí na obtížnosti.

Přenášíme mohutný strom ležící v proudu přes celou řeku a po chvíli proplouváme pod mostem ve vesnici Raduša. Na několika místech u břehu trčí zaražené kolejnice, držíme si bezpečný odstup. Vlny jsou již jen výjimečně, ale řeka letí korytem stále rychle. Když se ohlédneme, vidíme za sebou nádherné panorama zasněžených hor.

Silnice sleduje Vardar po levém břehu. Po 2 hodinách a po 18 km končíme. Na hodinku zastavujeme v centru Skopje utratit poslední denáry, stihneme i zbaštit šopák a pljeskavici a vše řádně zalít skopským světlým. Přejíždíme do Srbska k řece Ibar. Spíme na plácku u silnice pod nasvíceným hradem Maglič. Před námi je poslední den na vodě. Silná parta startuje na říčku Studenica, kusé informace hrozí až pětkovou vodou, nepřístupným kaňonem a leckdy i nemožným přenášením. My ostatní si jedeme prohlédnout památku UNESCO, monastýr Studenica z 12. století. Zajížďka stojí za to. Mezitím už se nám hlásí parta ze Studenice, scházíme se s nimi na Ibaru nad peřejí Grmič, 2 km pod ústím Studenice. Studenica prý byla většinou okolo WW II s 1 peřejí WW IV dlouhou asi 500 m. Dvanáctikilometrový úsek jeli asi 2 hoďky.

Ibar

Pokračujeme všichni po Ibaru, řeka nám připravila příjemné rozloučení s celým programem.

Široká, vodnatá s kamenitým až balvanitým korytem, s několika výraznějšími peřejemi WW II – III dlouhými od 50 do 300 m obtížných jen velkými vlnami, občasný válec za balvanem lze snadno objet. Mezi nimi většinou jen rychle teče s klidnou hladinou nebo nízkými vlnkami. Silnice vede po levém břehu, řeku lze opustit prakticky všude. Vysedáme po 23 km od Grmiče přímo na parkovišti pod hradem, kde jsme spali.

Plavba nám trvala asi 3 hodiny. Vaříme, sušíme, balíme a za hodinku vyrážíme k domovu. Máme před sebou přes 1000 km. Autobusem jsme urazili něco přes 4000 km, kdo zvládl celý vodácký program, splul 10 řek a přes 180 km na nich. Docela slušná porce na to, že nás bylo skoro 40. Pokud se někdy vydáte na makedonské řeky, počítejte s neskutečným množstvím odpadků okolo řek. Kromě horní Radiky a Bregalnice měly všechny ostatní špinavou vodu. Splouvali jsme na nich totiž úseky sice v opuštěném údolí či kaňonu v horách, nad kterými ale řeka poté co steče z hor, ve kterých pramení, protéká, hustě obydlenou a zemědělsky obdělávanou pánví či rovinou.

Další podrobnosti o naší výpravě na webu Vodáckého klubu Slavia Hradec Králové: www.vkslaviahk.cz.

Se vzpomínkou věnováno Líbě.

Jirka Hodic, Kačeři Chrudim