Na slavnou chorvatskou řeku Zrmanju jsme dorazili v úterý 4. 6., kdy zde ještě opadávala voda po vydatných deštích. Už bylo po povodni, ale i tak ještě vodočet Berberov buk ukazoval úctyhodných 25 m3/s. Přitom limit a současně letní standard představuje 5 m3/s. Raději jsme se proto informovali v Raft centru pod Kaštelem Žegarskim, kde nám ochotný průvodce sdělil, že vody je hodně, ale jediné opravdové nebezpečí představuje vodopád Visoki buk (ř. km 24,3), který za tohoto stavu táhne a je třeba včas přistát na levé straně. Zaplatili jsme zde tedy ne zrovna laciný permit čítající 10 Euro na osobu (!) a pokochali se plakáty Jimiho Hendrixe, které zde měli guidi vyvěšené. Zrmanja byla ten den ledová jako nějaká alpská řeka a od začátku bylo jasné, že vody teče habaděj. Křoviny a stromy trčící z vody po obou stranách jistě jindy stávají na pevném břehu. Sjeli jsme několik středně velkých stupňů a koukali na tu krásu kolem.

Pak se řeka uklidnila, po pravé straně líně přitekla Krupa a před námi se již z dálky začal ozývat dunící Visoki buk. Přistáli jsme opatrně na levé straně – dle instrukcí. Přes vodopád se po celé délce valily masy vody a kapičky aerosolu se rozlétávaly na desítky metrů od něj. Jindy se tu prý nafukovačky shazují přes hranu, ale tentokrát jsme nechtěli riskovat pád nebo situaci, že by dole loď neudělala, co se od ní očekává a museli bychom ji lovit ve vírech. Přetahování po mokré skalní stezce bylo časově náročné i docela fyzicky namáhavé.

Řeka se pod vodopádem zase rozběhla krajinou a my si spolu s ní mohli užívat stupně i několik pěkných peřejí. Až zase po chvíli nás donutila vysednout. Na ř. km 22,3 se celý tok zužuje do úzké štěrbiny mezi dvěma skalami a vytváří burácející kaskádu. Někteří z nás se ji pokoušeli zdolat. Na videu níže si můžete prohlédnout, jak vypadal úspěšný sjezd (Terka a Jirka D. – tuším, že to byl jediný úspěšný pokus).

Poslední výzvu představoval vodopád na řkm 21,7, na jehož skákání si troufli jen ti nejodvážnější: Honza, Jirka D. a Milan. Vše si dobře prohlédli, zkušeným okem naměřili, a pak předvedli, jak se to dělá.

Poté se již nic většího neudálo. Za pár rohy se objevily domky a mostek a my se pro ten den převlékli do suchého. Ten úsek byl jedno velké překvapení. Měl to být odpočinkový den, kdy se pošouráme řečištěm Zrmanji, smočíme rozpálená těla v tůních a budeme si prstem ukazovat, kde se odehrála ta či ona scéna z Vinnetoua a kdo zacituje nějakou filmovou repliku, získá pomyslný bod. Nakonec ale na nějaké vinnetouvské sentimenty ani nezbyl čas.

Lasička