Rok 1940 byl pro obyvatele Česka hodně náročný. K tragické a prohlubující se totalitní okupaci země se přidaly i špatné zprávy ze zahraničí. Německá armáda drtila v útočných válkách jednotlivé demokratické státy. Po Polsku i Dánsko, Norsko, Holandsko, Belgii. V červnu 1940 kapitulovala Francie. V odporu proti nacistickému Německu setrvala už jen osamocená Británie.

Není proto divu, že si od všech těch frustrujících událostí a jobovek potřebovali můj děda a babička odpočinout. V červnu 1940 se proto vydali s kánoí na vodu a to na svou oblíbenou romantickou plavbu z Písku do Prahy.

Dolní Otava dnes

Z té krásné trasy si dneska můžeme alespoň trochu v původním stavu užít jen krátké úseky. Můžete vyplout z Písku, třeba od známého kamenného mostu. Po celoročně splavné mírně plynoucí řece Otavě se vzdalujete od ruchu civilizace.

Po šesti kilometrech vám v cestě stojí jez opraveného Heringova (Topinkova) mlýna, který předchází delší volej.

Pokud máte smůlu, tak pod ním už může začínat vzdutí nádrže Orlík. Většinou jsou ale ještě nad hladinou dva menší poškozené jezy „U Cajsů“ a Sulan. Ty následují rychle za sebou a předznamenávají následný totální volej a zatopenou krajinu. My jsme se sem ale vypravili při extrémně nízké hladině Orlíku, abychom tohle skalnaté údolí prozkoumali. Asi za jeden a půl kilometru po mírném proudu doplouváme k provalenému jezu Smetiprach, který můj háček nechtěně v hovoru překřtil na „Smrtijed“.

Po velkém mlýnu Smetiprach už tu není ani památky. Jez se v posledních letech zapsal do vodáckých análů rozpáráním několika vzducholodí, tak ho raději splouvám v singlu a středem. Dále už po obou březích pokračuje jasná linka běžného vzdutí přehrady, pod kterou nerostou stromy. Objevují se zčernalé pařezy, kvůli přehradě pokácených stromů, které se země drží pohádkově zkroucenými kořeny.

Poslední jez, který si můžete v době extrémního snížení hladiny splout, je překvapivě zachovalý. Nese jméno Jistec. Krásná kamenná propust v pravé části jezu k proplutí přímo láká, šeré zbytky mlýna už méně.

Po Otavě a Vltavě 1940

Ale zpátky k válečné plavbě mých prarodičů. Opuštěná Otava pod Pískem jim tehdy opravdu poskytla potřebný klid a odpočinek.

Plavili se na dřevěné kánoi žebrovce pojmenované Muška, kterou vidíte i na následujícím obrázku u mlýnského náhonu.

Propusti jezů v těch časech nebyly nefunkční a zahrazené elektrárníky, jako dneska, protože se používaly i pro hospodářskou činnost, zejména k proplutí vorů. Vzhledem ke křehkému materiálu kánoe děda splouval šlajsny většinou v singlu, jak je patrné i z následující fotky.

A když nastalo pozdní odpoledne, postavili si na louce na břehu stan a vybalili věci z lodního pytle.

Druhý den obepluli hrad Zvíkov tyčící se na vysoké skále. Pod ním řeka Otava spojovala svoje vody s větší Vltavou. Na soutoku odděloval tyto říční královny jižních Čech dlouhý kamenný jazyk vyskládaný z lomového kamene.

Vltava svižně tekla, ale bylo na ní i dost jezů se sjízdnými propustmi.

Po břehu Vltavy se táhla řada betonových bunkrů, které měly původně bránit Československo. Bunkry byly okupanty v tehdejším Protektorátu likvidovány, aby nemohly posloužit pro případné české povstání.

U Vltavy existovala ale i příjemnější místa. Třeba zámek Orlík na vysoké skále nebo půvabné vesnice a samoty. Vzhledem k silnému plavebnímu ruchu tu stály i vyhlášené hospůdky. Děda s babičkou se v jedné takové zastavili na občerstvení.

Na březích se na vybraných místech rovnaly a vázaly klády na vory. Jeden takový plácek posloužil prarodičům v červnu 1940 i jako místo na stan.

Po přenocování se sbalil stan a plulo se dál.

I v krásné okolní přírodě se civilizace připomínala různými zákazy. Když už něco nesmíte, tak se s tím zákazem alespoň vyfoťte, ne?

Jedním z velmi oblíbených tábořišť byly Sejce, ostrov, který dneska leží pod hladinou Slapské přehradní nádrže. Za okupace se od určité doby smělo stanovat jen na levé straně ostrova, protože vpravo od Vltavy byl vyklizený vojenský prostor.

Prarodiče pak propluli Svatojánskými proudy, překonali volej nádrže Vrané a dopluli do Prahy.

Dozvuky plavby

Mohlo by se zdát, že tímto vše skončilo a nic, kromě pár fotek, tu z té plavby nezbylo. Děda spolu s babičkou i kánoí plují kdesi ve vodáckém nebi a stará Vltava i dolní Otava jsou pohřbené hluboko pod jezerní hladinou ...

… ale není tomu tak. I temné doby mívají světlé okamžiky. Osm měsíců po plavbě, v únoru 1941, se mým prarodičům narodilo vodácké miminko. Byl to můj táta. Jelikož byl v pořadí až třetí, tak s ním děda s babičkou neprováděli taková alotria jako s prvním miminkem.

Miminko rostlo a sílilo. Možná i pod dojmem popsaného prenatálního zážitku se z něj stal vodák. Seznámili se s mamkou. Naučili nás tři sourozence jezdit na kánoi.

Ten značně odrostlý vodák s námi jezdí na vodu dodnes. Ať jim to ještě dlouho vydrží.

Děkuji a všechno nejlepší k osmdesátinám.

Ahoj Eki

Poznámka redakce: S přáním dalších mnoha let strávených ve zdraví a na lavičce kánoe se připojujeme s celou redakcí raft.cz. Jsme Ti vděčni, že jsi lásku k vodě předal od svých rodičů svým dětem a my se díky tomu můžeme vrátit do starých časů a rozjímat nad úžasnými fotografiemi.