Raft.cz

Tisk z adresy https://www.raft.cz/Clanek-V-udoli-reky-Arda-aneb-Male-vodacke-reminiscence.aspx?ID_clanku=1435

V údolí řeky Arda aneb Malé vodácké reminiscence

uveřejněno dne: 06.02.2013 | popisované řeky: Arda

Prolog:

článek MESTA neboli Balkánské Déjà vu

Reklama
Rodopy
Rodopy

První dějství:

Je léto roku 1986. Otáčím se zády k řece a stoupám od Mesty na silnici. Po hádce s Hankou jsem kapituloval a smířil se s tím, že po bláznivé rozplavbě v rokli už Mestu nedojedu. Hážu na záda krosnu s nafukovacím člunem a rozkládacími pádly a s lehce nafrněnou, ale krásnou (a v mokrých šatech svůdnou) Hankou bez potíží stopuji první náklaďák ve směru na Goce Delčev. Vyhazuje nás několik kilometrů před městem na zdánlivě pustém místě. Přestože je pod mrakem, umanula si Hanka, že se chce usušit. Na okrouhlé louce rozkládá do trávy všechny šaty a věci, které nám zbyly, a sama si v červených bikinkách lehá na záda do trávy (je zajímavé, že určité části výbavy dívkám nikdy neuplavou). Leží na zádech vystřená jako střelka kompasu, který však bohužel neukazuje směr sever, ale směr malér. A už jsou zde. Z okolní přírody vystupují dosud neviditelní lidé a tvoří kolem nás kruh, který je čím dál tím početnější a sevřenější. Beze slov a gest na nás výrají divoce vypadající horalé a upracované snědé ženičky v místních krojích a šátcích na hlavách, s hráběmi a podobným harampádím v rukách. Příjezd milice je v této situaci spásonosným řešením. A už jedeme a jsme v centru Goce Delcev bez prolití jediné kapky potu. Po (našem) vysvětlení a (jejich) napomenutí se nás zbavují jako odpadku, tj. vyhazují nás na ulici. S ulehčením vyprašujeme prach z obuvi své (či spíše ždímáme poslední kapky Mesty z tenisek) a vydáváme se z Goce Delcev dílem pěšky, dílem stopem k moři, tj. na východ. Bez mapy, bez znalostí, bez obav, se sebedůvěrou a máločím podloženou vírou ve zdar naší cesty.

Rodopy nad řekou Ardou
Rodopy nad řekou Ardou

Na prašné silnici opouštějící Smoljan konečně chytáme stopa. Bylo na čase. Dusný podvečer, krosna s člunem umrtvující paže a slaný pot štípající v očích jsou věru neradostná kombinace. Jsme rádi, že jede naším směrem, byť nevíme kam. Přesto mám trochu obavy a nabádám Hanku, abychom vystoupili, dokud máme směr naší cesty pod kontrolou. Hanka se na výmolech natřásá a nelze nevidět, že pod plátěnou blůzičkou absentuje podprsenečka (tedy, poctivá podprsenka) a nohy v kraťáskách vizuálně osvědčují kvalitu neopotřebovaného materiálu. Vidím to já a vidí to tělnatý svalovec za volantem.
„Proč vystoupit? Hele, víš co, nestarej se. Však já se o sebe postarám sama“.
Inu, její volba. Koneckonců, moje holka to není. Podvoluji se běhu událostí.

Silnice se mění v rozemletou cestu a ta v horskou louku, na které bezstarostný řidič nechává otřískaný náklaďák stát. To je již tma, a proto je nám celkem jedno, kde se nacházíme. Šofér nás pobízí dál a vbrzku se na vršku kopce otvírá chata, nazývaná jejími uživateli Orlí hnízdo. Dveře otevírá další Balkánec a za okamžik se schází parta divokých horalů. Usedáme kolem krbu, před domem končí v krvi život statného berana, teče rakije, mastika a další pití, objevují se gusle a zpíváme, pijeme a bratříme se. Již nesou první porce masa se zeleninou a další láhve se svůdným obsahem bůhví odkud, hlavně že zde jsou. Hanka je unavená, odchází spát do místnosti v patře, zatímco já objevuji, jak blízko má k balkánské muzice džez, který jsme hrávali s kapelou v Kaskádě na Rybné ulici…

Poprvé vidím Ardu (1986)
Poprvé vidím Ardu (1986)

… a pak je ráno (dopoledne), spánek jen přispěl k únavě z nového dne. Budí mne Hanka, je pomlácená a nechce o ničem mluvit. Proběhne šofér a další muž, oba jsou podrásaní a s monoklem na očích, asi se Hanka nedala. Okázale mne ignorují, večerní přátelství je to tam. Přesto světélko v moři temnoty: mladý Bulhar, který se zřejmě do Hanky zamiloval, přivádí koně a nabízí se nám za průvodce přes hory. Hanka usedá na koně, Bulhar svlečený do půl pasu (prý boxuje) se chápe ohlávky a již vyrážíme na cestu. Náš průvodce svlečený do půl pasu běží a cestou zatíná svaly, Hanka v bundošce se na hřbetě koně natřásá a moje maličkost natřená od hlavy k patě konzervatismem se s člunem na hřbetě snaží na chvostu držet krok. Postupujeme divokými Rodopami směrem na Ďábelský most a Ardino, což nám zatím nic neříká. Důležitá je akce a fakt, že se těmito horami nemusíme probíjet sami.

Cestou necestou kolem Ardy
Cestou necestou kolem Ardy

Terén je opravdu divoký. Cesta je poznatelná podle toho, že jsme tudy prošli, byť to bylo v subtropickém houští anebo v suťoviskových splazech. Na jednom takovém se nade mnou uvolňuje balvan, padá mi na lýtko a trhá je hlubokou a dlouhou ranou. Můj primitivní masochismus přijímá tuto oběť pozitivně jako vystupňování adrenalinové situace. Kráčím bez zastavení dál a zakrátko sestupujeme k Ďábelskému mostu, který se klene jako jediná přístupová cesta nad divokým kaňonem řeky Ardy.

Ďábelský most 1986
Ďábelský most 1986

Zde velí náš průvodce stát. Arda je mléčně zakalená, přesto se vrhá do vody a za pár okamžiků do rukou loví dostatek ryb. My s Hankou postupujeme proti proudu a odhadujeme sjízdnost Ardy. Děsí nás rozeklanost skal a jejich geologická rozmanitost, fascinuje tlak vody, který řeku dělí na klidnější místa a stříkající peřeje. Vynášíme složitě člun proti proudu až k místu, které poznávám podle fotky v zahraničním magazínu, nafukujeme jej a snažíme se plout po řece. Více však přenášíme než plujeme, a proto při absolutní neznalosti terénu plavbu u Ďábelského mostu končíme. K našemu děsu přispívá naprostá kalnost a nečitelnost vody (která dnes = 2011 = po uzavření hutí na horním toku je naštěstí minulostí) a také černí hadi, které při přetahování peřejí ve skalních mlýnech potkáváme.

Ďábelský most 2011
Ďábelský most 2011

A je večer. Tmu prozařuje oheň na plážce mezi skalami a po pečených rybách je tu moje noha, kterou je třeba řešit. Mám v sobě pořádnou dávku mastiky, jsem položen na břicho na příhodný balvan a Bulhar boxer mne pevně drží. Anestetikován lihem se ohlížím, kterak Hanka nůžkami omytými v alkoholu (ten ve zdejších horách zřejmě teče i ze skály) ostřihává moji ránu, navléká do jehly niť a šije, a oči ji ve světle ohně tak vzrušivě svítí… Náš průvodce se na to nemůže dívat (měl si dát tolik lihu, jako já), moje to však snáší s klidem a trpělivostí (je to blbý, ale nebolí to). Co je to proti netušené budoucnosti, kdy to zhnisá a všelijak graduje a vyléčí to až slaná mořská voda…

Náš bulharský průvodce
Náš bulharský průvodce

Průvodce nás opouští za Ďábelským mostem. Další cesta je opět pouze na nás. Dlouze nám mává – kdy asi pochopil, že Hanička není pro něho? Cesta nás vede víc a víc k civilizaci, která je nejcivilizovanější tehdy, kdy se s Haničkou v kraťáskách objevujeme před mešitou v čase, kdy se z ní rojí černě odění místní muslimové, kteří kolem nás utvářejí úzký kruh. V životě jsem se nesetkal s naléhavější prosbou, abych z báglu vyndal co nejvíce zahalujících šatů…

Arda nad Ďábelským mostem
Arda nad Ďábelským mostem

A pak jsme v Kardžali. Jdeme na stopa z oblasti ven a po nějaké chvíli stopujeme žigula, který je ochoten vzít nás na sever. Po sto kilometrech přijíždíme na kontrolní bod, kde je třeba legitimovat se. Což činíme, abychom byli vzápětí vyňati z příjemného stopa, zadrženi, obviněni z neoprávněného pobytu, odvezeni služebním gazikem zpět do Kardžali a zde separátně arestováni v zeleně natřené cele se zamřížovaným okénkem u stropu. I jest volán náčelník policie (je pátek a on je již na dači), podrobuje nás výslechu, a zpola přesvědčen naším odvoláváním se na socialistický tábor, RVHP, VŘSR atd. nám sděluje: „Dobrá, pustím vás, ale za hranicemi okresu za vás neručím,“ a v tom smyslu také telefonuje na kontrolnyj punkt. Stopa nazpět nám nezaručil. Nicméně i to se zadařilo a již je zde opět místo rozhodnutí. Rozjásaně vybíhám z auta, v ruce mám pasy…

… a protože zatím byla směna stráží, jsem opět zatčen, zadržen, odvezen spolu s Hankou do důvěrně známé zelené cely, náčelník opět odvolán z dače, zuří jak tajfun, nicméně opět jsme v nemilosti propuštěni, další absolvování závor s pokorou, holenkové, já vás naučím…

Druhé dějství:

Uplynulo pár let. Potkal jsem tu správnou ženskou, se kterou jsem spojil svůj život, a v rámci účtování jsem ji vzal na híč. Na můj poslední híč, aby poznala, čím jsem tolik let žil. A jsme ve Smoljanu, dusný podvečer. Krosna sice bez člunu ale stejně těžká umrtvuje paže a slaný pot štípající v očích jsou věru neradostná kombinace. Jdeme na výpadovku a cestou vidím před hospodou zaparkovaný otřískaný náklaďák. Něco mi nedá, chodím kolem, koukám na pod zrcátkem zavěšené zvonky – a již vychází z hospody tělnatý šofér.
Pohlédnu na něj: „Ty jsi Vladimír!“
„Ty jsi Saša“.
Chlapská obětí mají svá specifika. A jsou neopakovatelná. Jedeme do hor. Necháváme náklaďák stát, tentokrát ne Orlí hnízdo, ale hospoda ve vsi Galabovo – vcházím a hospoda řve, hospoda třeští, sodovčáky plné rakie a otevřené náruče, všichni jsou tady a dobře se pamatují, Vladimír se vrátil… a pak cesta za svitu měsíce, malé delirium tremens, posléze zapůjčená chatrč a stakan kozího mléka u hlavy pro vystřízlivění…

… a pak oficiální hostování u Saši (to byl ten, co ho Hanka nejvíc pomlátila). Týden toulek po okolních horách a účtování s minulostí. Lovec, se kterým jsem se spřátelil a který mi otevřel kouzlo Rodop je nesmělý a již se ke mně moc nezná. Bulhar boxer, který se zaláskoval do Haničky, se mezitím oženil, jeho žena je těhotná a on smutný. Doprovází nás nakonec kus cesty z vesnice, dává mi na rozloučenou drahokamy. Prožívám jej a bolí mne, jeho život, jeho osud. Carry on, cesta jde dál.

Divokým údolím Ardy
Divokým údolím Ardy

Po týdnu treků po okolních horách opouštíme Galabovo a jdeme k Ďábelskému mostu. Cesta je divoká, místy neznatelná, dusno, vzdálené hřmění. U Ďábelského mostu odpočíváme, cestou jsme opět měli problémy s hady – manželčin skok do náruče jako sportovní disciplína poté, co si přidřepla nad zmiji. A pak dojdeme do Ardina a dál je civilizace. Celkově to byl dost intenzivní zážitek. Nehledě k tomu, že si z těchto hor odnášíme termínovaný poukaz na naši fantastickou dceru.

Vesnice Galabovo
Vesnice Galabovo

A pak opět uplynulo drahně let. Asi dvacet. Na jaře roku 2011 plánuji vodácký zájezd na Balkán. Tu Ardu musíme dát! Na kamarády se mohu spolehnout a moje nasměrování – hold, to je risk. Den před splutím mi není dobře, mám virózu. Jdeme pěšky k Ďábelskému mostu, trhám se od skupiny a zůstávám na půl cesty. Lehám na horskou louku a rekapituluji život. Vnímám sílu země, která mi vstupuje do zad. Splývám s přírodou – kolem jde liška a nad hlavou mi krouží orli. Zde zůstat ležet a umřít – bože, jak přirozené! Bráním se tomuto pocitu. Vnímám vlastní slabost: bilancuji splutí Ardy a rizika s ním spojená. A rozhoduji se jít do toho – Navigare necesse est! Nic jiného ani nezbývá, když už jsem zájezd dovedl až do těchto pro mne magických míst. Nastupujeme tedy na Ardu a vyplouváme vstříc neznámé řece.

Arda
Arda

Třetí dějství:

článek ARDA neboli Riders On The Storm

Arda
Arda

Epilog:

Ardino je městečko s překvapivě kultivovaným centrem, dvěma novými mešitami a s vynikajícím servisem kebabu a Zagorky v bufetu za rohem náměstí. Má i některé svérázné obyvatele. Jedním z nich je místní evidentní houmlesák posedávající uprostřed žebraček na náměstí: stříbrovousý distingovaný stařec oblečený do bílé košile a tmavého proužkovaného obleku s karafiátem v klopě. V den po splutí Ardy mi opakovaně dal pár informací, které jsem potřeboval.
Na závěr se ke mně naklonil a:„Levík, jeden levík by prosím nebyl?“
S úsměvem, jako drobné nedopatření, jako důvěrnou záležitost mezi dvěma přáteli.

Ardino
Ardino

Vím, že se k Ardě ještě musím vrátit. Musím doplout její horní část, i kdybych na to měl být sám, a měla to být moje poslední řeka. A musím potkat onoho starého muže s vizáží Hemingwaye, mluvit a pobýt s ním. Je to moje alter ego, můj místní obraz, moje místní vtělení. Věřím, že jeho slova budou klíč k vazbě, která mne k Ardě a ke kraji kolem této řeky spoutává. Vím, že toto setkání bude pro můj život opravdu hodně důležité. Je to moje nedokončená kapitola...

Vladimír Hejtmánek




Diskuse nad článkem
Magické vyprávění, Jana E., 06.02.2013 12:40
Hezké. Moc. , Václav, 06.02.2013 14:20
| Re: Hezké. Moc. , Mirčus, 07.02.2013 17:31
Video, Vladimír, 07.02.2013 21:11
Krasa, Laos, 08.02.2013 7:00
..., jozka, 08.02.2013 7:14
fakt dobrý !!!, Pafka, 14.02.2013 11:28
| Re: fakt dobrý !!!, Vladimír, vhejtmanek~centrum.cz, 15.02.2013 0:46
 
 


Facebook Facebook   RSS - články a novinky RSS 2.0 Email na redakci serveru raft.cz Chcete psát články pro raft.cz? Trička a mikiny raft.cz O raft.cz
Uvedené texty mají pouze informativní charakter. Vodácký sport je potencionálně nebezpečný a vždy je nutné posoudit zobrazené informace dle aktuální situace.
Reklama Záchrana na tekoucí vodě s krizovými situacemi