Ojediněle se v literatuře objevují články o úspěšné resuscitaci i po dvaceti minutách tonutí. Tento úspěch je většinou umožněn tím, že tonoucí je podchlazen. Snížení tělesné teploty snižuje i nároky tkání na kyslík, a tak zvyšuje pravděpodobnost úspěšné kardiopulmonální resuscitace i u postižených, kteří zůstali pod vodou delší dobu.
Reklama
Jako příklad uvedu úspěšnou resuscitaci publikovanou v odborném lékařském časopisu:
Vše začalo 4.1.1992 v 18.35 hodin, kdy nerozvážný otec pustil svého malého syna na bobech ze břehu dolů směrem k řece. Chlapec nestačil zastavit a vjel do řeky, kde ho hned strhl proud. Ohlušující otcův křik naštěstí uslyšeli vojáci z nedalekých kasáren. Ihned se rozeběhli k řece a snažili se dítě najít. Podařilo se jim to po 25 minutách o 500 metrů níže po proudu řeky. Okamžitě naložili dítě do automobilu a během pěti minut dopravili do ordinace LSPP (lékařské služba první pomoci). Hodiny ukazovaly 19.05. Při převzetí byl chlapec podchlazený, difusně promodralý, nedýchal, tep na karotidách nebyl hmatný, zornice byly v široké mydriáze, nereagující. Po odstranění vody z horních cest dýchacích a vyčištění dutiny ústní od zvratků bylo zahájeno dýchání z plic do plic ústy. Další ze zachránců prováděl nepřímou srdeční masáž. Mezitím byla volána RZS (155). V 19.10 hodin, tedy po pěti minutách usilovné KPR, vymizelo difusní cyanotické zabarvení, přetrvávalo jen na periferii, tep na velkých tepnách byl stále nehmatný, rovněž bezdeší a mydriáza trvala. V 19.14 dorazila RZS, pacient byl zaintubován, kanylována velká žíla, pokračováno v umělém dýchání ručním křísícím přístrojem a nitrožilně podávány léky. Po přiložení elektrod defibrilátoru se na kardioskopu objevila izoelektrická aktivita (= žádná elektrická aktivita srdce). Uplynula doba čtyřiceti minut od zahájení KPR.
Po opakovaném elektrickém výboji se na obrazovce objevila pomalá srdeční akce - asi 40/minutu. Chlapec byl naložen do vozidla RZS, jehož posádka pokračovala během cesty na ARO v resuscitaci za pomoci přístrojů, podávala čistý kyslík, začala s léčbou edému mozku. Na ARO byl chlapec přivezen ve 20.05 - stále v hlubokém bezvědomí, bez reakce na zevní podněty, s periferní cyanosou, mramorovou kůží, povrchem těla ledově studeným, zornice v široké symetrické mydriáze, objevovaly se ojediněle lapavé vdechy v intervalu asi 10 sekund, puls nad velkými tepnami nebyl hmatný, nad srdcem byla slyšitelná nepravidelná akce 40/minutu, tělesná teplota v rektu byla 28,7 °C.
Ihned byla zahájena třetí fáze neodkladné resuscitace. Za pět hodin po přijetí na ARO je již hmatný puls na periferii, teplota v rektu 32.7 °C, pacient začíná přidechovat. Druhý den ráno se chlapec začíná probírat, chce křičet. Ustoupila široká mydriáza, krevní tlak je měřitelný i na periferii, teplota se stabilizovala. Třetí den hospitalizace jsou již zornice izokorické, reagující, periferie dobře prokrvená, pacient po bolestivých podnětech chraptivě pláče. Čtvrtého dne k večeru se probírá, chce nosit, volá rodiče. Mírné teploty trvají do pátého dne, je zrušena infusní terapie, přechází na normální stravu. Pacient začíná chvílemi chodit. Po týdenním pobytu si hraje na dětském oddělení, kam byl přeložen i s matkou, s ostatními dětmi, nikdo by nepoznal, že před necelým týdnem byl ve stadiu klinické smrti. Tak blízko smrti biologické.
Psychologické vyšetření neshledává žádné postižení dítěte následkem tonutí. Znovu se potvrdila stará známá zkušenost - nevzdávat předem zdánlivě beznadějný případ. Vynaložené úsilí všech, kteří se podíleli na záchraně dítěte nebylo marné.
MUDr. Jan Kaufman
Výcvikové centrum VZS