Těžký je začátek soutěsky, kdy se voda žene pod podemletou skálu, pak přichází malá laguna, kde se dá zastavit a hned následuje nepříjemné úzké esíčko s pořádnými karfioly. Je zde je jediný problém - při udělání se nedá nikde vystoupit a musí se celá soutěska proplavat. Oba dva to projíždějí bez problémů a já se spouštím do soutěsky, abych jejich jízdu zdokumentoval. Zbytek plavby po ústí Koritnice je již krátký.

Jelikož jsme se velmi zdrželi přenášením, volíme na druhou část dne jinou variantu. Původně jsme chtěli jet opět dolů ke slalomce, ale vynecháváme tento úsek WW I a přejíždíme přímo k začátku kaňonu. Tentokrát již nejedeme na raftu, ale na Orinocu. Vodočet ukazuje o 6cm více vody, než včera a na řece je to znát. Květáky tak velké, že by se mohly začít sklízet a některé průjezdy jsou o něco zajímavější, ale dojíždíme bez problémů opět ke slalomce.

Tím naše putování po slovinských řekách končí. Chceme se totiž přesunout na horní část rakouské řeky Gail. Nakládáme věci a lodě a již to valíme do Rakouska, kde i přespáváme.

Dnešní den je posledním na vodě, protože dnes se musíme vrátit zpět. Šplháme po úzké silničce vysoko nad řekou a podle průvodce budeme muset na vodě ujet 28km, abychom se dostali opět z nepřístupného kaňonu k civilizaci. Ve vesničce tuším s názvem St. Lorenzen hledáme cestu dolů k řece a po jednom problematickém otočení tranzitu s přívěsem se kousek vracíme a sjíždíme dolů. Přijíždíme k mostu, kde je i poměrně velký plac trávy na otočení a nachystání. Také je tam měřící stanice vodočtu, kde na milimetrovém papíru je zaznamenávám průtok a je tam vidět i několik dnů zpátky. Měli jsme docela kliku, že přijíždíme právě dnes. Voda neustále přibývala až na dnešních 60cm a to bylo asi zhruba minimum pro naši jízdu. Raft už nevytahujeme, jelikož by jsme se tam s ním asi nevymotali a nafukujeme opět Orinoco.

Řeka je zpočátku poměrně úzká, okolo 5 – 7m, pak se rozšiřuje a vody je opravdu na hraně. Nicméně jí to na síle neubírá a navíc po cestě přibírá mnoho vydatných přítoků. Jízda prvních asi 15km je celkem náročná, kdy se voda valí na skály nebo se zužuje do šířky až 3m. Většinu těchto míst se snažím vyjíždět mimo proudnici, abych zbytečně neriskoval stávku háčka. Přeci jenom musíme ujet ještě pořádný kus cesty, než se dostaneme k autu.

Marně přemýšlím, co bychom asi dělali, pokud by se někomu něco stalo nebo bychom třeba jen píchli loď. Obtížnost je okolo WW III místy až WW IV a potkáváme jen občas nějakou tu lávku a cestní most. Asi 4x musíme přenášet padlé stromy, které jsou naštěstí viditelné relativně dopředu. Okolí je však nádherné – přímo z řeky stoupají hory až do výše okolo 2500 metrů a za krásného slunečného dne září jejich bílé čepice sněhu. Asi po 3 hodinách se začíná sevřené údolí rozestupovat a obtížnost začíná klesat na WW II-I. Teď musíme pořádně pádlovat, protože se začíná do nás opírat protivítr. Navíc nás trochu trápí i připalující slunce a i když máme celé tělo zakryté, přesto cítím, jak mám spálený nos a i ruce jsou na tom podobně. Jenže stále nikde a nikde konec a již jsme na cestě přes 3 hodiny. Trochu jsem doufal, že za tuto dobu bychom mohli být již v cíli, ale asi jsme se zdrželi prohlížením míst a přenášením stromů.

Po 4 hodinách dojíždíme k jezu v Kotschachu, kde na nás čeká tranzit. Tím naše prodloužené víkendové velikonoční putování končí a my se vracíme domů. Ještě se sice připleteme do skoro dvou hodinové fronty na dálnici před Vídní, ale co se dá dělat. Alespoň poznáváme nové sousedy, co se kolem nás v ostatních pruzích popojíždějí. Pak to ale už frčí, dokonce i na hranicích je už klid.

Petr