Slovinko – poměrně malá zemička v Evropě, která si však získává respekt nejenom svým ekonomickým růstem, ale i po stránce turistické a hlavně i vodácké. Jejich krásné a divoké řeky jsou vyhledávaným vodáckým rájem. A tak jsme si na ty nejhezčí zajeli podívat také my.
Vyráželi jsme v pátek po 20 hodině z Brna v tranzitu obsazeným 7 vodáky a jedním řidičem. Jeli jsme přes Rakousko přímo do Slovinka na jeden z hezčích přítoků Sávy, kam jsme dorazili v brzkých ranním hodinách. Krátký spánek pod širákem nám trochu ubral na malátnosti z probdělé noci v tranzitu a pak už následoval vytoužený přesun na první řeku. Tou byla Sáva Bohinjka.
Reklama
Nástup jsme zvolili pod elektrárnou u Soteska, protože většina vody byla z hlavního koryta odváděna náhonem do elektrárny. Dřívější sjíždění třístupňového jezu již v současné době není možné, jelikož je teď ještě zvýšený o asi metrový vak, který nepustí přes splav žádnou vodu. Zpočátku jsme se zaobírali škodolibou myšlenkou o propíchnutí vaku a nasednutí na následně vyvolané vlně, ale jehla by asi moc nepomohla. Ještě chvíli jsme drbali kosu, protože hluboké údolí nepustilo dlouho slunce na její dno, ale pak se začalo rapidně oteplovat a hurá do gumy.
Vody bylo akorát, krásně čisté a průzračné, slunce nás připalovalo, co více si přát. Tak jsme do toho skočili - tři do kajaků a zbytek do malého Pulsaru, který jsme měli půjčený od Cvoka. Na raftu jsme měli velký problém se dát vůbec dohromady, jelikož někteří neměli zkušenosti z jízdy na něm, ale jenom z Pálav. Tak to pytlíkujeme až k Tomáškovému kameni, což je obtížnější místo, kde uprostřed řeky stojí velký kámen s křížem, dobře viditelným z daleka. Vystoupili jsme a jdeme si místo prohlédnout. Shodujeme se, že jediná cesta je vpravo od kamene, a to i za malé vody. V průvodci je totiž uvedené, že za SV a MV je to lepší objíždět vlevo. Čekáme s jištění a foťáky na průjezd kajaků a pak jdeme my s raftem.
Bohužel si od počátku najíždíme moc vpravo a proud nás háže na kámen ještě asi 20m před Tomáškovým kamenem. Ženský na háčku odmítají dál jet a raději volí cestu po břehu. Co teď? Tak si to sjedeme bez nich. Sesedáme z kamenu a bez problému proplouváme.
Dalším obtížnějším místem je Gibraltar, který však za našeho stavu vody nebyl ničím náročným.
Končíme u mostu na Selo a protože máme skvělý čas (sjezd trval asi 1 hodinu), jedeme to ještě jednou. Opět nastupujeme pod jezem a vyrážíme. Cestu již známe a tak využíváme příležitostí na secvičování posádky – zastavení ve vracáku, výjezd z něho atd. A opět přichází Tomáškův kámen a ani teď není odvaha na projetí v celé sestavě. Bohužel se háčkové rozhodují již předem a vystupují. My kormidelníci, posíleni prvním úspěchem, se rozhodujeme, že průjezd zopakujeme opět ve dvou.
Tentokrát si nenajíždíme tak vpravo, abychom opět nepřistáli na kamenech, ale špici máme stále namířenou na plánovaný průjezd okolo kamene. Již jsme kousek od něho, řeka nás v silném proudu žene kupředu a najednou je před námi poslední peřej. Ovšem přichází těžký šok. Co se to děje a proč je najednou raft odhozen o dva metry vlevo? Tyto otázky jsou však velmi rychle potlačovány pudem sebezáchovy, jelikož se již nedaří raft ukormidlovat do bezpečného průjezdu, ale jsme vrháni přímo na kámen. Ještě rychlý záběr, aby jsme narazili kolmo a ne bokem. Podaří se to? Jestli se připlácneme bokem nebo se uděláme, nic hezkého nás v sifonu pod kamenem nečeká. Není čas myslet na to, že vodák Tomášek to taky určitě chtěl projet jinak, než jak to nakonec s ním dopadlo. Odhodila ho stejná vlna jako nás? Pokud ano, jak teď z toho ven!
Kámen je již před naším raftem a přichází náraz. Naštěstí kolmý. Jediné, co instinktivně dělám je to, že se chytám lana na bortu a připravuji se na opuštění lodě. Stačím si ještě všimnout, že kámoš padá dozadu. Zda vypadl nebo ne již nevidím. Mozek pracuje na plné obrátky a v setině mě bleskne hlavou, že nás proud zalévá právě ze strany druhého kormidelníka a proto přepadl. Stačím ještě udělat pokus o výklon na můj válec, abych zabránil zalití lodě, ale moc tomu nevěřím.
Petr