Včera 13.3. konečně přišel ten velký den, na který jsem se těšil od mojí poslední jízdy vloni na Sázavě. Pravda, byla mezi tím ještě jedna vánoční, ale tu si nechávám jako překvapení pro další článek. Konečně se nám podařilo vypravit na potok a chytnout vodu.
Reklama
Předcházeli tomu ale nedělní peripetie, kdy jsem jezdili po Orlických horách jak šílenci a hledali, co by se dalo jet. Bylo velké teplo, všude to tálo a tak jsem si myslel, že první pořádná jízda na sebe nenechá čekat. Jenže jaké bylo naše zklamání, když jsme objeli 3 potoky a voda nikde. Nemohl jsem tomu věřit, že nikde nic zajímavého neteče. Tálo asi tak pomalu, že většina vody stačila vsáknout a ten zbytek, který se dostal až do potoka, nezvedl hladinu na požadovanou úroveň. Smůla. Tak jsme skončili alespoň na Metuji a sjeli jsme si notoricky pro nás známé Peklo, kde bylo dostatek vody.
Jenže pak přišlo úterý a celodenní déšť. Sice jsem měl obavy, zda to již opravdu vyjde, ale nakonec jsme vyrazili. Dřívější odjezd z práce, rychlé sbalení a naložení věcí a ještě rychlejší přesun. Cestou jsme se stavili na Olešence a měla vodu! Hurá, kdyby neteklo nic jiného, zde můžeme jet. My jsme se však chystali na Zlatý potok, který teče jen asi o 5km dále, a který byl pro nás větším lákadlem.
Konečně, již ho vidím a moje hlava nalepená na skle auta pozorně z dálky sleduje, jak to je s vodou. Valí to! Jedeme až do Kounova, kde Zlaťák přibírá výraznou posilu a již nejsem na pochybách. Dnes zůstaneme taky. Museli jsme sebou hodit, protože čas rychle ubíhal a bylo již kolem půl páté a před námi asi 9km cesta. Snad to stihnem do soumraku dojet až k lomu u Mast.
Nasedáme a proud již naši loď unáší rychlým tempem dolů. Spád je celkem dost dobrý a obtížnost se pohybuje okolo WW II navíc v krásném hlubokém údolí zcela opuštěném. Jízda byla z počátku velmi pěkná, ale asi po dvou kilometrech jsme s naší měchuřinou drsně najeli kámen, můj háček byl katapultován a začal vystupovat přes špici ven. A již se ve vodě ráchá. Nabízím mu Niveu na opalování, ale kupodivu ji odmítá a ještě u toho vede divné řeči. Pravda, letošní první koupání to nebylo, to jsme si odbyli již v neděli, kdy se nám trochu zklapla Pálava na našem splavu (jako bych slyšel ty skvělé rady – chtělo by to trochu přifouknout).
Následuje několik jezů z nichž ten první jsme úspěšně minuli, protože potok si prostě udělat koryto jinde a přes jez se mu asi nechtělo. Druhý a pak jeden z posledních asi 2m padáků dolů jsme přenesli – bylo málo vody, ale ostatní již sjíždíme. Sice se v nich tvoří celkem úctyhodné válce na potok, ale dají se projet. Občas musíme přenášet padlý strom, ale není jich naštěstí mnoho. Za hodinku jsme ujeli kolem 8 km a už se blížíme k lomu, kde pod ním máme končit. Vytahuji mobil, abych zjistil polohu auta a ani si neuvědomuji, že jsem v činném lomu, kde se stále těží. No, žádný výbuch se neozval a tak splouváme asi 500m a vystupujeme.
Ještě malá poznámka k břehům a korytu. Po ničivých povodních jsou břehy hlavně ve vesnicích vysypané lomovým kamenem dosahující výšky okolo 1.5m a v potoce je možné zahlédnout nebezpečné předměty pro Pálavisty. Vodočet na potoce žádný není a ten, co je již na Dědině v Mitrově, není asi moc směrodatný – stav byl 65. Nejistější zjištění je buď přímo prohlédnutím potoka nebo v Cháborách (hlavní trasa na Rychnov) musí být na pravém břehu před mostem na schůdkách vidět maximálně 6 hran schodů (u šesté hrany však musí být voda).
Petr