Už zkraje roku teče lecjaký potok či řeka, kamarádi jedou, mě to pěkně krká. Trápí mě virózy, ne však prezidentského typu, k tomu kašel, sem tam sípu, a tak jsem už o dost vod přišel.
Už nejde se doma válet, jen smrkat, pšíkat a na vodu kálet. A tak, když zas zvolali kamarádi hola, do sedel lodí, prší a taje, v korytech se voda pění, pojeď, tu virózy jdou v zapomnění!
Neváhal já ni chviličku, naložil do auta lodičku a tam na sever, do kraje pramenů léčivých, hor Krušných a koryt toků bystrých auto ženu, opustiv teplo domova i svou drahou ženu.

Tam v Žďáru Horním, za mostem silničním, kde potok Jáchymovský čile uhání za hlasitého vlnek šplouchání, Zdenda, Aleš, Iggy a já, my všichni chlapci jak ze žurnálu, v neoprenech šlank jak Twiggy, čtveřice po dobrodružství bažící, oni s plasty, já do Pálavy vzduch plnící, naši jarní plavbu začali ...

Pro podjetí lávek vody optimum, ni příliš, ni minimum. Potok rychlý plný vln a vrbiček, široký jen tak tak, že by napříč se vešel jen kajak. My na něj se s kánoemi vecpali a frčíme do dáli. Jak nastoupíš, tak jedeš, otáčení nemá cenu, to neřeš. Nejsou žádné vracáky, jen extra WW šploucháky. Roztodivné stupně, skoky a zahradní stavbičky, lávky, mostky, větvičky. Fofr, rychle točit, odrazit, do lodi skočit a zalehnout, zvednout, sednout, větev odhodit a přitáhnout, to vše chce rychlost, švih, toť potokářský tělocvik. Nic pro vltavské klienty, jen pro nadšené jezdce - pacienty. A na konci jez jako tele, kde ve vaně se voda pění, mele. My nedbáme a hurá, skákáme. Vana nedrží, loďku pustí, projedeme ústí a už jsme v Bystřici, druhé dnešní krasavici.

Najednou se všechno mění, úzký potok už tu není, v říčce místa na tančení. Už dá se stavět, vydechnout a pokecat. No a mít tu možnost, tak snad i pivko někde objednat. Ostrov proplouváme zámeckým parkem, nikde stánek s horkým párkem a na parku konci jez se strmí, pod ním most a peřejí plné koryto, stav vody ideální, sakra dobře zalito. Pak další jez nesjízdný nad fabrikou obnášíme zleva oklikou, jeho sjezd nepřinesl by žádnou radost velikou. Dál průjezd továrnou, kde kocháme se industriální prasárnou z tun betonu a železa, naštěstí jen chvilku, než vplujeme do lesa.

Navzdory dešti my jedem dál, Bystřice hraje nám svůj WWI recitál. Ale což WWI, často plusy, až i pěkné dvojky… ale pánové, pěji písně o peřejích, ne o hrudi hezké holky. Vlnek přehršel, rychlé, šplouchavě dovádějící v náručí přírody ještě spící, my dobrodruzi tou krásou opojení, deštěm promočení na to nedbáme, loďky v proudu houpáme. Tam nad ústím ještě jezík sjedem napěněným rybochodem a už se Bystřice bystrá poslední peřejí loučí… Proud dolů chvatně pílí, hoj chlapci, spějeme k plavby cíli.

Za zatáčkou u Hradiště my překvapením nedutáme, nejprve malý potok, pak říčka a teď…. tu veletok se vzal. Snad milióny kubánců se tudy valí, my najednou v korytě jsme malí. Prostor ze všech stran, to ve Žďáru bys nečekal! Toť královna podkrušnohoří, velkolepá řeka Agara nás na svých vlnách houpala až tam do Vojkovic, kde u mostu vyléváme a balíme. Ztuhlí, zmrzlí a zmoklí až na záda, za sebou tři hoďky, třináct kiláků, tři toky, prostě dnešní den byl jedna velká PARÁDA!

Kouďa