Pár slov na závěr

Původně jsme měli vyrazit ve čtyřech, ale po různých peripetiích jsme v tom skončili jen dva. Což se nakonec ukázalo být docela i výhodou. Sice trochu klesla naše bezpečnost, ale byla více než dost vykompenzována pohostinným přístupem domorodců. Zájezd, byť malý, si domů horko těžko někdo pozve, dva mladí vyjukaní cizinci představují něco úplně jiného. Chtěli jsme putováním v Rusku strávit tři měsíce, ale Zdendovi nakonec zaměstnavatel odmítl poskytnout dříve naslibované volno a my se tak museli časově vejít do pouhých dvou. To, že jsme byli na cestě dlouhý čas bez přesného časového plánu, stresu a povinností, mělo za následek, že jsme si mohli dovolit ten luxus zpomalit tempa našich životů, a cestu si užívat. Myslím tím více si všímat a vnímat tak v klidu a proto i daleko intenzivněji jak přírodu a krajinu, tak život lidí kolem nás. Bohužel o to byl pak ten návrat a přechod do reality všedních dnů horší.

Pochopitelně nešlo za dva měsíce sjet celou Volhu. Už prostým vydělením vychází, že denní dávka kilometrů by musela být trojciferná. A toho s pohonem o pouhopouhých dvou lidských sil dosáhnout nešlo. Chtěli jsme tedy sjet ty vodácky zajímavější úseky. Dle internetových zdrojů začátek, kde Volha protéká Valdajskou vrchovinou. To je celkem příjemná, Hronu podobná část. Pak jsme hodlali pobýt chvíli na středním toku, pokud možno na zajímavějším úseku mezi přehradami. Vytipována byla oblast Žigulevských skal mezi městy Toljaty a Samarou. Nejen že nám Zdendovo onemocnění zad neumožnilo tuto část absolvovat na loďce, navíc jsme byli velmi velmi blízko návratu zpátky. Takže do lodě jsme opět nasedli až ve Volgogradu a na internetu doporučovaném kanálu Volhy - řece Achtubě zamířili na Astrachaň. Až do ní jsme po vodě nedorazili, neb nás začal tlačit čas a my byli nuceni začít počítat dny. Protože jsme ještě hodlali shlédnout deltu Volhy a její vyústění do Kaspiku, použili jsme opět za účelem urychlení cesty pozemní prostředky. Bohužel jsem v Astrachani neuvěřitelně zaperlil a přišel o pas. Tím bylo naše cesta utnuta, neboť v Rusku je člověk bez pasu ničím a já musel rychle zpět do Moskvy vyřizovat veškeré náležitosti. Těch posledních pár kilometrů a Kaspik nás mrzí, alespoň že se to nestalo někdy dřív.

Co se Volhy týče, není nic zajímavého pro sportovní vodáky. Na ní je žádný adrenalin v podobě bílé vody nečeká. Možná snad brzo na jaře, když tají sněhy, ale o tom nemáme jedinou informaci. Zrovna tak, kdo je z českých řek zvyklý na uřvané kempy a stálé zásobování alkoholickými nápoji málem až do lodě, nejspíš by byl také zklamán. Takže Volhu bychom s klidným srdcem doporučili jen těm, kteří si chtějí užít pocitu, že mají díky minimálnímu vodáckému provozu řeku sami pro sebe a vychutnat si pohodový sjezd krásnou přírodou s neobtěžujícím množstvím civilizace. Navíc s možností zabivakovat, kde se komu zalíbí. Jen je nutno dávat pozor na stavy zásob a pitné vody. Těch obchody vybavených vesniček podél řeky až zas tak moc není. Sice se nechá po převaření použít i voda přímo z Volhy, ale člověk nikdy neví, co tam nějaký vtipálek o kousek výš právě vypustil, nebo zda si neumyl auto. A komu by snad chyběl alkohol v žilách, i malé vesnické obchůdky jsou pivkem a vodkou dobře zásobeny. Navíc když už náhodou potká místní vodáckou duši, na bohatýrské popíjení "na znakomstvo" bezpochyby dojde.

My jsme Volhu absolvovali na Orinocu z produkce břeclavského Gumotexu. Na samotný sjezd by asi byl vhodnější jiný typ lodi, hlavně z důvody rychlosti třeba laminátová vydra nebo vltava. Orinoco je přece jen stavěné na jinou vodu a na Volze jsou místy i dlouhé úseky voleje. S laminátkama a tím nutností externích dopravců se tak člověk dostane do horší pozice. Ale pro naše účely, kdy jsme se chtěli pohybovat nezávisle, bylo Orinoco jedinečným kompromisem. A to díky své dostatečné nosnosti, skladnosti i na přenášení snesitelné váze. I když popravdě řečeno, něžnému pohlaví bych tuto variantu (30 kg loď na zádech + osobní věci v druhém batohu vpředu) příliš horlivě nedoporučoval.

Celou Volhu je možno shlédnout z paluby parníků a luxusních turistických lodí. Komu by se zachtělo pohybovat se po volžské hladině aktivně, nabízí se mu možnost půjčit si jachtu, a pak si po Volze, jejích přehradách a systémem zdymadel pohodlně brázdit. To může být byť dražší, zato hodně fajn.

Jako alternativu cestovaní povolžím bych doporučil kola. (Teď mluvím o horním povolží, jezdit na kole Astrachaňskou stepí sice taky může být zajímavé, ale to už není podle mého gusta.) Tamní jen mírně zvlněná krajina si o to přímo koleduje. Ač tam kopce a tudíž těžké výstupy nejsou, nedostatek a když už tak mizerná kvalita tamních silnic vyžaduje horská kola. K dostání je podrobná mapa Tvěrské oblasti (měřítko 1:100000), podle které by se mělo nechat pohodově jezdit. Ne jako podle mapy, kterou jsme koupili v Moskvě. Na ní už byly zakresleny mosty, s jejichž stavbou se ještě ani neobtěžovali začít a naopak.

Poznámka na konec. Chce to ruštinu, takřka bezpodmínečně. Sice se lze stejně jako všude ve světě domluvit rukama nohama, ale člověk se tak ochuzuje o spoustu sociálních kontaktů a zážitků. Naštěstí je ruština též slovanský jazyk a nikomu by velké problémy činit neměla.
Milan LEOPOLD
Zdeněk KOLOUCH
Podzim 2003

Leopold Milan