Přípravy

Asi by to nebyla výprava do Ruska, kdyby zas nebylo vše JINAK. Naše smělé plány byly konfrontovány s realitou všedních dní. Procházeli jsme obdobími, kdy už jsme nevěřili v úspěch akce, a museli si občas navzájem dodávat optimismu. Sponzorů se nepodařilo sehnat tolik, co Zdenda původně předpokládal. Mně se navíc při žádání o jakoukoliv podporu nepodařilo úplně překonat pocit houmlesáka somrujícího na pražském hlavním nádraží o pár drobných. U Zdendy se přidaly komplikace se slíbeným volnem v práci. Původně nadšení parťáci taky odpadávali jeden za druhým. K tomu navíc Rusko bůhvíproč podstatně zpřísnilo vystavování víz (že by byli tak paranoidní?!?!?!), což moji ruští známí též nechápali a tento stav komentovali poznámkou, že by jejich představitelé měli být rádi, že k nim vůbec nějací blázni jezdí. Ale zdá se, že přes všechny nástrahy vše spěje ke zdárnému konci a my opravdu vyrazíme.

Odjezd - 17.07.2003

Fajn, ještě tomu pořád nevěřím, ale my asi opravdu pojedeme. První zajímavé, co nás nejspíš nemine a na co se už psychicky připravujeme, jsou svou vlídností a přátelským chováním pověstní běloruští celníci. Osobní zkušenost nemáme, takže se uvidí. Další velkou neznámou je Moskva. Díky nedávné sérii výbuchů se nechá očekávat, že tamní policisté budou téměř všude postávat asi tak v pětimetrových rozestupech. Těžko říct, jestli opomenou vylepšit si příjem na úkor cizinců. Pokud budou naše pádla považovat za střely neznámého doletu, nebo zda si budou chtít na našich óbr batozích vyzkoušet své pyrotechnické roboty, budeme mít opravdu o vzrůšo postaráno. Zdenda se už těší na "myší olej", snad alespoň toto v Moskvě vyjde.

Po celodenním shonu a vyřizování věcí na poslední chvíli jsme o sedmé hodině večerní zasedli v hospůdce, kam jsme sezvali na rozlučku naše známé. Ještě ve čtvrt na osm jsme tam seděli sami a propadali chmurným úvahám, Nikdo nás nemá rád, nikdo si s námi nechce hrát! Pak se ale lidí k našemu překvápku sešlo dost a nádherně jsme ten náš odjezd oslavili. Zdendovi se ani nechtělo odcházet, což způsobilo, že balil až pár minut před odjezdem. Naštěstí jsme měli tolik přeochotných nosičů. Ale i tak jsme skočili do vlaku a takřka se za námi zavřely dveře. Ještě nám naši milí kamarádi stihli předat pevnou i tekutou výbavu na cestu. Večer to byl úžasný, odjezd až skoro dojemný. Všem zúčastněným tímto vyjadřujeme naše velké DÍKY!!!!!!

Ve vlaku - 18.07.2003

Vlak. Co dodat? Snad pár postřehů z cesty, např. o polském zemědělství. Opravdu je stále, jak je z vlaku vidět, založeno na rolnících - tudíž malá políčka, na nich makající celé rodiny, zapřaženého koníčka a uvázané jednotlivě se pasoucí krávy je vidět. Ba i svázané snopy obilí postavené do panáků. Jsem ochoten věřit, že tu na podzim ožívají Ladovy obrázky a malí kluci si na ohníčku opékají brambory. Když už jsem u těch políček, zajímavý pohled se naskytne člověku letícímu na jaře do Kyjeva. Jasně vypráví o způsobu hospodaření v jednotlivých zemích. Už ta zmiňovaná malá polská mnohobarevná políčka, dále na východ velikost polí opět odpovídá našim, či jsou ještě větší. Na rozdíl od českých ale nejsou vůbec pokryty žlutými koberci řepkových lánů.

Zpátky do vlaku. Následuje Bělorusko - hranice ostře hlídaná jak v nejtužších letech studené války, zvětšil se rozměr policejních čepic i jejich počet. Celkem pohodový přístup pohraničníků nás překvapil, záplava bumážek už méně. Jako stavební materiál u baráčků začíná přibývat dřeva, na druhou stranu ubývá ve vesničkách asfaltových silnic. Všude panuje na blízké Rusko nezvykle čisto a uklizeno. Zda za to může mezi mladými neoblíbený (jak tvrdil náš spolucestující Ruslan) diktátor Lukaščenko, nebo to mají v krvi, nedokážu posoudit, každopádně to bylo příjemné zjištění.

Změny - 19.07.2003

Rusko má s Běloruskem celní unii, takže další hranici jsme profrčeli. Nicméně okrajové části Moskvy na rozdíl od Minsku vypadaly výrazně hůře. V centru města jsem pak zažíval pocity občasného návštěvníka Prahy, který tam po delším čase přijede a zjistí, že jeho kdysi důvěrně známá místa vypadají úplně jinak. Například cestou na kolej místo tržiště vyrostlo velké obchodní centrum. Osobně jsem měl radši to tržiště než studené butiky, mělo trochu ducha. Ale Rusandám kupujícím zde parfémy a hadříky to asi tak nepřijde. Jak jsem zmínil ten nepořádek, mám pocit, že ve vnitřní Moskvě došlo oproti minulým létům, co se úklidu týče, k výrazné změně. Že by šli tak do sebe???

A změnou ze všech největší byli policajti. Tedy jejich množství. Ale teď okolo Rudého náměstí i v metru takřka není vidět uniforma. Přiznám se, nerozumím tomu, zvlášť po těch výbuších před čtrnácti dny. Předchozí zážitky s milicionáři ve mně téměř vypěstovaly paranoiu, což Zdendovi přišlo hrozně k smíchu. Dle mého názoru potlačoval pud sebezáchovy, když se jich vyptával na cestu. Jen jsem užasle sledoval, jak od nich odcházel s obsahem peněženky neztenčeným.

Rozkoukávání - 20.07.2003

Zdenda se projevuje jako reinkarnace Šípkové Růženky, permanentně chrápe. Údajně dohání několika měsíční manko. Dnes jsme toho díky tomu moc nestihli, jen jsme se sešli se známou z mé první ruské výpravy - Elenou, která nás po Moskvě trochu provedla. Večer jsme se snažili najít v okolí naší koleje rozumnou hospůdku, ale dle mých předpokladů marně. Zato stánků pernamentně nabízejících pivo lahvové bylo všude víc než dost. Ono vůbec Rusko skočilo rovnýma nohama do tvrdého kapitalismu. Obchody, pokud nemají otevřeno nepřetržitě (hlavně stánky, potraviny a lékárny), tak alespoň do osmi včetně nedělí. O stáncích a důchodcích snažících se prodat i nemožné ani nemluvě.

Za zaznamenání též stojí jedna z několika zajímavých televizních reportáží, kterou jsme na pokoji shlédli - byla o Žirinovském. Ten tam vystupoval jako učitel a jeho první otázka na žáky zněla: "Kak lušče vjego uničtožit New York?" Jak nejlépe zničit New York? Poté na obrazovce rozvíjel teorie o bombě, která by svým výbuchem v moři přívalovou vlnou New York dočista zničila...

Registrace - 21.07.2003

Ráno vyrážíme na registraci, abychom už mohli odfrčet na naši vytouženou Volhu. Ale opět je vše jinak. Přicházíme o pasy, které se jaksi kdesi na Oviru registrují. Trvá to prý týden, ale tato firma to už vyřizuje za pouhé tři dny!!!! A navíc to teď stojí 20 USD. Letos poprvé cítím znechucení narůstající ruskou byrokracií a začínám mít pochybnosti, zda budu mít náladu toto ještě někdy absolvovat. Prý lze víza registrovat i v drahých ruských hotelích, ale že by to šlo rychle a jednoduše, opravdu nevěřím. Takže se vytočení vracíme na kolej prodloužit si náš moskevský pobyt.

Rusko totiž není pro klasického baťůžkáře úplně zemí zaslíbenou. I přes ukončenou studenou válku a široce deklarované otevírání se světu zůstává v podstatě policejním státem. Třeba na rozdíl od různými bezpečnostními složkami prolezlé Sýrie, v níž si člověka na jeho toulkách prakticky žádná instituce nevšimne, zde si cizinec od milicionářů a ostatních strážců pořádku užije své. Navíc některým lidem ani těchto pár let po změně systému nepřehlušilo pocit permanentního ohrožení a léty vymývání mozků způsobená paranoia má tendenci vidět v každém cizinci potencionálního špióna.

Zabíjíme čas - 22.07.2003

Tentokrát si hrajeme na Šípkovou Růženku oba. Až odpoledne vyrážíme shánět po Moskvě pár nezbytných nesmyslů, které by se nám mohly cestou hodit. Hlavně pak nějaké ty mapy a průvodce po místních krajích, které nejsou v Čechách k sehnání. Ani tady nejsme nabídkou jak měřítkem map, tak i obsahem průvodců, zrovna uneseni. Ale pořád lepší než nic. Právě touto dobou volá má moskevská známá Táňa, která se právě vrátila z dovolené, a na večer se domlouvá sraz. Pozdě odpoledne si jdeme pro potvrzená víza a zase absolvujeme na dvou metrech průchod přes troje dveře na mohutné petlice, které kromě toho všeho stráží pět sveřepě se tvářících ochránců. Naše víza byla opravdu potvrzena a my vyrážíme za Táňou. Společně nejdříve zajdeme pokecat na kafíčko a končíme v Moskevském Bunkru - další hodně dlouhá, a protože v Moskvě není návštěva takovýchto podniků zrovna lacinou záležitostí, i hodně drahá noc. Přestože název Bunkr má mezinárodní status rockového klubu, žádná tvrdší muzika ani pařba nás nepřivítala. Návštěvníci se ponejvíc s gustem věnovali karaoke - zpěvu ruských i anglojazyčných popových písní.

Leopold Milan