Putování - den třetí (pondělí 2.července 2001)

Probouzíme se poměrně pozdě a hned začínáme připravovat snídani. Všichni čekáme na konečnou dohodu, ta nakonec zní, jedem po vodě pryč. Hurá. Snídáme, začínáme poprvé balit, rozebíráme si lodě a rozdělujeme si háčky a erární věci. Už máme všichni naloženo, pozdravili jsme se s vodou a už čekáme jen na povel „jedem“. Už zazněl. Naše naložené müllerky, plastový debl a dva kajaky se dávají do pohybu po řece Ohři. Naším dnešním cílem je kemp na Šabině nebo pokud se nám to podaří cca 800 metrů nad ním je v lese místečko jako stvořené k zastavení a přespání. Cesta ubíhala rychle, slunce pálilo, posádky lodí se koupaly a stříkaly po sobě vodou… Nic nekazilo krásný, bezproblémový den. Jen ten jez v Kynšperku kdyby tady nebyl… Jedu Ohři potřetí a ten jez si pamatuju pořád. Nedá se nic jiného dělat, je nutné přenosit lodě i veškerou naši bagáž.

Dalo to dost práce, ale už je to uděláno, už je to hotovo. Znovu nasedáme do lodí a pokračujeme v cestě. Kousek za městem (pod stupněm u železniční zastávky Dašnice) se z vcelku přehledného koryta stává bludiště plné větví, mělčin a vývratů. Zde také potkáváme skupinu vodáků, kteří obdivně kroutí hlavou a nahlas se nás ptají, jestli tu řeku dobře známe. Oni totiž bludištěm dorazili až k mohutnému dubu, spadlému do vody a nám závidí volnou cestu, zatímco oni musejí složitě přetahovat. Už také vidíme ono místečko v lese a i zde nám štěstí přeje. Nikdo tu netáboří. Takže obsazujeme toto místo a stavíme strany a uklízíme erár. Děti vyrazily do vody a my starší odpočíváme na břehu, ve stínu stromů a přístřešku.

Začínáme přemýšlet nad tím, co si asi dáme k večeři a rozhodujeme se pro špagety. Připravujeme si vše potřebné a dáváme se do kuchtění. Špagety se tradičně povedly a protože jich bylo dost, mnozí z nás těžce oddychují. Dětičky to ale neskolilo, po chvilce vyrážejí do okolního lesíka na nějakou hru. Až do tábora se nese jejich řev a tak si je voláme zpět, abychom je trošku umravnili. Kupodivu i to se zdařilo a jejich hraní pokračuje skoro bez řevu. Večer si chvilku povídáme a brzy usínáme, protože slunce nás nečekaně silně zdeptalo.

Putování – den čtvrtý (úterý 3.července 2001)

Už od rána bylo jasné, jak bude vypadat počasí. Vedro, vedro, mouchy budou padat vedrem na sosáky, vodáci budou trpět suchem a žízní. Co naplat. Pomalu se probouzíme a když sledujeme, jak se Ondra snaží všelijakými triky a kouzly rozdělat oheň, rychle i vstáváme. Podařilo se. Snídaně byla tentokráte luxusní, on takový rohlíček s máslem a teplé kakao nejsou taky k zahození. Po snídani vyrážím na jedné z lodí k protějšímu břehu, abych připravil malou a jednoduchou postřehovo-brannou hru. Chvíli po mém návratu už také vyráží první vylosovaná dvojice a my začínáme s časoměřením. Zrada. Dvacet minut mi přeci netrvala ani příprava, ale oni to hravě překonávají. Ještě že další soutěžící si dávají více záležet a dokonce vymýšlejí fígly, jak nás ošidit a sami sobě pomoci. Ještě během závodu začínáme s vařením oběda. (V tu dobu na dva dny opouštím tábor, vracím se do HK na rodinnou oslavu, takže další zážitky jsou z vyprávění a nemohu proto zaručit jejich ani 90% pravdivost.) Odpoledne je na řadě „mučení“. Všichni se vydávají asi o 800m níže k jízku na Šabině, kde je pro mnohé děti nepříjemné zjištění, že se na vodě, která teče, musí pádlovat. Po návratu připravují večeři a po ní pomalu zalézají do stanů a spacáků.

Putování – den pátý (středa 4.července 2001)

Ráno. Slunce svítí, kytky smrdí, komáři a mravenci koušou. Jak taky jinak, když spíte v lese, na malém paloučku… Celý den byl naplněn výletem do Chebu (jelo se vlakem z Dasnice).

Putování – den šestý (čtvrtek 5.července 2001)

Slunce. Všudypřítomný pupenec vytahuje ještě zblblé děti ze stanů. Umýt, učesat a nasnídat. Balíme, odjíždíme, dnešním cílem je kentuskemp v Lokti. Přenášení a přetahování jezů a různých takových vodohospodářských lahůdek nás stojí fůru sil, ale pod mostem v Lokti nabíráme zpět dalšího tažného koně. (Sláva, zase na vodě, tyhle oslavy pro mne moc nejsou) Proto poslední dva loketské jezy už v celku rádi očekáváme. Ejhle, co to je? Místo napůl provaleného jezu se proti nám vzpíná jeho celistvá koruna a na pravém břehu nová betonová koza.

Novy jez v Lokti

Novy jez v Lokti

Další jez už tak pohodový nebyl. Sice bylo znát, že ho opravovali, ale ta šlajsna by se hodila taky. Každý sám se svým háčkem přetahujeme loď a za jízdy do ní naskakujeme. Jak kdo to stíhá, že? Už se taky naplňují naše hrůzné tužby o přelidněném kempu, kde bufet sice po půlnoci zavírá, ale řev utichá až někdy pozdě k ránu. Vykládáme, zabíráme kousek místa pro stany, vaříme večeři. Jen co si pochutnáme, jdeme se projít do historického centra městečka Lokte. Návrat byl zpestřen zdaleka slyšitelným hlukem bufetu. Taky zjišťujeme s hrůzou, že množství přijíždějících lodí se nezmenšuje, mezi stany se již nedá projít, bufet praská ve švech. Dopadá to tak, že spousta lidí prostě ani stan nestaví, není na něj nikde místo. Spí se ve dvou a třech vrstvách, lidi se snad ve spánku střídají. Na to nemáme nikdo nervy, proto jdeme vcelku brzo spát, usínáme ale až hodně pozdě k ránu, kdy utichá i poslední zpěvák s ďábelským smíchem CHACHÁ.

Putování – den sedmý (pátek 6.července 2001)

O co později jsme usínali, o to dříve vstáváme. Rachocení várnic a hrnce při přípravě snídaně budí okolní lidi, kteří také začínají snídat a balit. Stihli jsme to, je osm hodin, my máme naloženo a vyrážíme dál. Cestou potkáváme mnoho větších či menších skupinek tábořících i přes zákaz na obou březích, prostě se do kempu nevešly. Cesta ubíhá v poklidu, jen tý vody by mohlo být o něco víc, kameny se zvětšují a taky jich všude, před i pod loděmi přibývá. Za silného rachocení lodí připlouvá naše malá flotila na dohled prvním domům v Karlových Varech. První stupínek. Průjezd okolo Varů, nalevo benzínka ARAL.

Tady stavíme, děláme pro děti do nerez várnice další várku šťávy. Tu dopíjíme a až na jednu, tzv. zásobovací loď všichni odjíždíme. První jízek se šlajsnou, kudy nějací vodáci přetahují naložené lodě. Volíme jinou cestu, jedeme ho. Za tohoto stavu vody, kdy se dole tvoří asi sedm patnácticentimetrových vlnek a voda rychle odtéká - nic problematického. Vody dále ubývá, alespoň podle mne a zkracujícího se intervalu mezi drhnutím lodí. Zprava přitéká Teplá. Taky nemá vodu. Škoda. Druhý stupínek. Napravo to vypadá na nějaké snížení, je tu sice malý váleček, ale pro rozjetou a naloženou loď taky bez problému. Tady se místní dokonce koupou, asi to tu znají… Cesta je zalitá sluncem, které pálí, ale rychle se blížíme k našemu dnešnímu cíli, peřeji Hubertus. Už jsme tu. Rychle vybrat vhodné místo k táboření, než se sem nahrnou další miliony lidí. I tady nám tentokrát štěstí přálo. Vyhlédnuté místo ve stínu pod stromy se za chvilku jen hemží malými postavičkami, stavějícími stany a nosícími erár. Tábor stojí, jdeme se porozhlédnout po okolí, hlavně k vodě. Tady trénuje několik místních, chvílemi je na co se koukat. Vaříme večeři a po ní brzy usínáme. Jen těch komárů kdyby tady bylo míň.

Honza