Do Hradce Králové se vodák nejčastěji dostane po Orlici, která mívá dost vody i v letních měsících. Spíše zřídka se někdo odhodlá připlout sem po stojícím Labi. Co ale tady má dělat člověk s potůčkářskými sklony, když po dlouhé zimě abstinenční příznaky z nedostatku pádlování dosahují svého vrcholu? Naštěstí při oblevě není úplně bez šance přidat do sbírky zase jeden kvak. Ten místní se jmenuje Piletický a vzniká soutokem Černilovského a Librantického potoka u obce Rusek, která je dnes přičleněna k vlastnímu Hradci. Hned v Ruseku je také možné začít, kde se u mostu přes potok dá v pohodě parkovat.

Se mnou by při oblevě a slunném počasí už déle asi nešlo vydržet. To pochopil i můj Andílek a tak jsme spolu po práci vyrazili sem. Na startu je malý rybníček, přes jehož spuštěné stavidlo se valilo luxusní množství vody, takže nás už nic nemohlo zastavit. Nejprve člověka může trochu poškádlit občasná větev břehových vrbiček a místy slušně bohatý rákosový porost, v kterém kajaky zcela mizely. To, co pro naši plavbu však bylo podstatnější, byl přibývající led. Přestože potok teče otevřenou krajinou na slunci a v samotném městě už až na pár naplavených ker žádný nebyl, tak tady stále vládla paní zima. Na hladině to tak sice celkově nevypadalo, ale pod vodou se rýsovaly kompaktní ledové bloky a stěny. Naše lodě postupně získaly především funkci ledoborců… Tady naštěstí je tak slabý proud, že by k zatažení lodi pod něj nemělo dojít.

Na ten podvodní led by si jinak člověk ale měl dát zatím větší pozor. S množstvím ledu však upadalo odpovídajícím způsobem naše tempo. Abychom se vůbec do tmy dostali zpět do města, tak jsme nakonec kus cesty urazili pěšky po břehu. Naštěstí led po chvíli zmizel a dalo se plout dál.

U Piletic už také voda konečně začala ztrácet přírodní barvu a přibývala ta městská. Dál v kompletně čistém korytu už opravdu šlo o naprostou pohodovku, z níž nás vytrhla jen jedna nepodjetelná trubka, jež nás vyhnala na břeh. Pozornosti by nemělo uniknout také několik pozdějších mohutných peřejí, kde se tvoří i deset centimetrů vysoké vlny. Nejtěžší místo ale přichází až kus před cílem. Tady najdete brutální stupeň, nad kterým jsem mockrát za sucha stál a přemýšlel, kudy by to šlo dát. Nakonec po posbírání všech psychických sil jsme ho dali přímo na komoru.

Jeho hlavní riziko se však skrývá nenápadně v jeho blízkosti v podobě jednoho ultramegasuperkrámu, kde seženete vše od párátka po zahradní altán. Řada konzumně orientovaných vodáků tak splutí vůbec nemusí dokončit!!! Navíc hned vedle se nachází prodejna nejmenovaného amerického řetězce se zaručeně čerstvými zdravými potravinami, kterým nemůže ublížit ani milionkrát přepálený olej. Jestliže patříte k silným osobnostem a dokážete i toto nebezpečí zvládnout, tak vás čeká ještě závěrečná rovinka k soutoku s Labem, po kterém můžete dál pokračovat do centra města.

Celý úsek měří cca 5,5 km a i pro zanícené odpočívače by neměl být problém potok zvládnout za hodinu a něco. Obtížnost nikde nepřesahuje ZW a nejsou tu s výjimkou stavidla na startu žádné jezy. Zregulované narovnané koryto o šířce do pěti metrů umožňuje splutí i na kánoích a to vč. těch nafukovacích. Vodočet jsem nikde neviděl, ale potok bude sjízdný kdykoliv při oblevě nebo po deštích. Díky minimálnímu spádu a dnu bez kamení je sjízdný poněkud déle, než je u takhle krátkých toků obvyklé. Časově nenáročný je i návrat pro auto na start. Využít lze totiž hradeckou MHD - linka 13. Zastávka téhle linky (Akademika Bedrny) se navíc nachází přímo u potoka. Právě tahle časová a logistická nenáročnost je největší výhodou Piletického potoka, protože místní ho mohou v klidu zvládnout po práci, když se chtějí po zimě poprvé krátce někde protáhnout na vodě takřka v pohodlí domova.

Člověk však musí být objektivní a musím uvést rovněž jednu výraznou nevýhodu potoka. Na městskou strouhu je tu prostě málo betonu, kam se hrabe třeba na pěkně industriální koryto Botiče…

Vojta Brádle