Obecně o tábořištích

Všechna tábořiště na trase, vyjma kempu Oravanpesät, jsou zdarma. Vybavení je spartánské: ohniště s roštem, zastřešené, zpola otevřené sezení u ohně, kadibudka, dřevník. Rošt u ohniště umožňuje pohodlné uložení hrnce nad oheň, případně pánvičky. Rošt je umístěn na výškově polohovatelné tyči se zarážkami, lze tedy regulovat teplotu plamenů, které budou olizovat hrnec, jednoduchým zvednutím či naopak snížením roštu s hrncem. Manipulace s roštem nevyžaduje ochranu rukou proti tepelnému poškození od horkého kovu, protože madlo k otočné tyči, na níž je přichycen rošt, je z materiálu nevedoucího teplo. Díky tomuto madlu se jednoduše celá soustava otočí tak, aby šel hrnec uchopit mimo žár ohniště. K vlastní manipulaci s hrncem je již ovšem nějaká vychytávka nutná. Žádné z tábořišť, vyjma jednoho, nemělo erární nádobí.

Je potřeba mít s sebou vlastní stan, protože v částečně zastřeném přístřešku by dokázal spát jen masochista, který by byl vydán plně napospas hordám krvelačných komárů. Dřevník obsahuje dostatek nařezaného dřeva a je vybaven sekyrkou pro případ nutnosti nasekat si třísky. Jen je nutné počítat s tím, že erární sekyra je většinou těžká a tupá. Kadibudky většinou neměly toaletní papír, je nutné si dovézt svůj. Ohniště s roštem je úžasná vychytávka, která umožní vařit si na ohni bez nutnosti řešit, jak zavěsit hrnec či kotlík. Jen to chce být vybaven nějakým normálním kuchyňským náčiním a nikoliv současnými hyper-ultra-moderními výrobky, které se nesmí k ohni ani přiblížit.

Ohniště leží několik metrů od zmiňovaných zpola krytých přístřešků, což znemožňuje sezení u ohně v dešti, jak by se na první pohled nabízelo, kdyby ohniště bylo umístěno v části přístřešku, který je otevřen. Zřejmě jsou ale ohniště cíleně posazena dále kvůli bezpečnosti. Nehrozí tak riziko požáru přístřešku, jehož zdi jsou tvořeny hořlavými kulatinami z kmenů stromů.

Voda

Bez filtru se nedá Veverčí stezka absolvovat, prakticky nikde na trase není zdroj pitné vody a to ani na tábořištích. Vodu je potřeba nabírat z okolních jezer, mokřadů a bažin. Museli jsme ji filtrovat ráno i večer, a když jsem filtr vyplachovala, tak to, co z něj teklo, se dalo přirovnat k hnoji.

Nevýhoda filtrace gravitačním spádem je doba filtrování. Litr zabere tak hodinu, je tedy potřeba si utřídit priority, což znamená po příchodu na tábořiště nejprve začít filtrovat vodu, poté teprve stavět stan a řešit oheň a večeři. Přefiltrovanou vodu, která se večer nespotřebuje, a bude sloužit jako zásoba na ráno, na základě odborných znalostí radím převařit a teprve takto skladovat. Proč? Protože čistě teoreticky je možné, že filtr, který má garanci, že zadrží 99,9999% patogenů, jich 0,0001% propustí. Uvědomte si, že co se týká bakterií, tak se bavíme o řádech, tedy o počtech 10na5 a podobně, proto pár jedinců může filtrem projít. Pokud byste přefiltrovanou vodu jen skladovali, hrozí, že těch několik bakterií se za noc natolik pomnoží, že již budou schopni vyvolat průjem. Proto doporučuji dvoustupňovaný systém, tedy filtraci mechanickým filtrem a následně převaření, nebo UV filtraci. Zvlášť při několikahodinovém skladování vody je to více než nezbytné.

Protože voda, kterou jsme nabírali a následně proháněli filtrem, opravdu měla parametry tekutého bahna, zřejmě by se osvědčila něco jako předfiltrace. Pro příští rok si s sebou vezmeme pár papírových kávových filtrů. Hmotnostně i objemově zanedbatelná součást výbavy, přesto bych orodovala tento předstupeň před filtr zařadit. Je zbytečné si totiž filtr zanášet mechanickými nečistotami, které kávový filtr spolehlivě zachytí.

Závěrem

Asi se budu opakovat a nejspíše jsem to už někdy napsala, ale Veverčí stezka byla to nejnádhernější, co jsme kdy zažili. Úžasná, opuštěná příroda s minimem osídlení.

Překonání Veverčí stezky nám trvalo sedm dnů, přitom všude na netu píšou, že délka splouvání činí běžně 2-4 dny. No a co, že to někdo profrčí tak rychle? Vždyť si tu trasu vůbec neužije. Ano, podle nás je to reálné, ale za určitých podmínek. Například v případě přenášení na třech místech, kde nelze pokračovat po vodě, by dva chlapi loď přenesli bez problémů, ovšem v kombinaci chlap plus ženská, jako jsme byli my, je nutné loď vybalit, přenést a znovu nabalit. Každé z přenášení tímto způsobem zabere 1,5 hodiny, což v součtu činí 4,5 hodiny, což je polovina aktivního dne. Dalším rozhodujícím faktorem je výběr lodi. Kajaky jsou rychlejší, než kánoe, tedy i denní porce kilometrů bude větší. Třetí okolností je materiál, z níž je loď vyrobena. Plastovky a kompozitní lodě budou v principu rychlejší, než vzducholodě. No a my přijeli na Veverčí stezku s nafukovací lodí, navíc s kánoí. Suma sumárum, na Veverčí stezce jsme měli pomalejší loď jak typem /kánoe/, tak materiálem /nafukovačka/. V poslední, ne však nedůležité řadě, je nutné zohlednit i výbavu. My jeli opravdu natěžko včetně neoprenu, péřovek a podobně. Pokud ovšem panuje stabilní, pěkné počasí, lze se obejít bez neoprenu i péřovky. Jenže kdo tohle může zaručit?

Kilometráž

57 – Juva Camping, obvyklý začátek. Dále jezero Jukajärvi.
49 – tábořiště Haravaniemi
48 – přehrada, první z povinných přenášení. Přenáší se vpravo.
47 – nízký most, nutno jet v předklonu či záklonu. Dále meandry řeky Polvijovi, za nízkého stavu vody nutné přenášet. Přepadané stromy přes řeku /bobři/. Řeka Polvijoki ústí v jezeře Riemiö.
42 – tábořiště Riemiö. Pokračování dále přes jezera Kapeasalmi a Souru.
39 – peřeje Voikoski (200 metrů dlouhé, rychle tekoucí a snadné, WW I)
38 – tábořiště Suoru. Pozor, při minutí se k němu nedá vrátit kvůli silnému proudu, je snadné přehlédnout odbočku k němu.
38 – peřeje Karikoski (snadné WW I), hned poté dvojí přenášení, mezi nimiž je plavba pár set metrů.
37 – peřeje Viitakoski (sjíždění kanálu – nepoužívaný plavební kanál na převoz klád a kmenů, 500 metrů). Následuje rychle tekoucí řeka Karijoki a jezero Kaitajärvi.
30 – kemp Oravanpesät
30 – peřeje Kissakoski (600 metrů dlouhé, poměrně snadné, několik vln, celkový spád 1,6 metru WW I) Následuje nízký most, nutno jet v předklonu či záklonu, není nutné zastavit předem. Poté se pokračuje přes jezero Hyypiönlahti a dále přes zátoku most s řekou Kyrsyänjoki.
25 – peřeje Kyrsyänjoki (200-300 metrů dlouhé se silným proudem, doporučuje se užít kryt na kánoi. Lze to zvládnout s otevřenkou, která má samovylévací rukáv. Na konci peřejí řeka utvoří otočku podobnou písmeni S. Celkový spád činí 1,9 metru, WW I-II)
23 – tábořiště Kyrsyä. Následuje jezero Hattulainen, řeky Rasakanjoki a Tikanjoki, jezero Kaislanem, řeka Pyöniönjoki a jezero Halmejärvi.
13 – tábořiště Partala. Následují jezera Huttulahti a Lohnanjärvi a řeka Lohnankoski.
9 – peřeje Lohnankoski (300 metrů dlouhé se silným proudem, několik kamenů. Doporučuje se užít kryt na kánoi. Lze to zvládnout s otevřenkou, která má samovylévací rukáv. Celkový pokles 1,6 metru, WW II). Následuje jezero Myllylampi.
8 – peřeje Kuhakoski (Krátké a rychlé s četnými kameny, celkový pokles 1,6 metru. Neklasifikováno, přesto by se dle popisu mělo jednat o nejtěžší peřeje na trase. Před nimi je možnost, nebo spíše nutnost, zastavit na pravém břehu a jít si peřeje prohlídnout. Loď lze případně přenést po pravém břehu v délce asi 50 metrů. Jsou to jediné peřeje, které se doporučuje dle stavu vody přenášet.) Následuje jezero Kuhajärvi.
4 – tábořiště Hasula.
2 – peřeje Tiittalankoski (krátké a rychlé, WW I)
0 – Kulkemus, na konci obce Sulkava. Pozor, tábořiště je zrušené, byť informace na netu znějí jinak.

Odkazy:

• oficiální stránky
• dopravní spojení – bus
• kompletní cestopis z celé výpravy (157 stran)

Lea Vargovčíková