Oravareitti neboli Veverčí stezka je systém vodních cest mezi finskými osadami Juva a Sulkava v délce 57 km v srdci jezerní oblasti. Není to jednotná řeka, jak bývá obvyklé v našich podmínkách. Přestože byla zbudována uměle, není to znát a dělá dojem ryze přírodní stezky. Střídají se zde úseky říční a jezerní, jedna část vede po umělém kanálu. Říční úseky mají na několika místech peřeje, které jsou popsané v kilometráži. Řeky jsou někdy široké, jindy úzké tak, že je obtížné vůbec pokračovat dál. Meandry se často stávaly čím dál tím užšími, takže jsem poprvé v životě pádlo používala jako bidlo, kdy jsem se jím odrážela od břehu či od šutrů. Párkrát jsem na pádle vyloženě „stála“, tj. opírala se veškerou vahou svého těla, abych nás odstrčila od břehu či od kamene. Břehy i ústí řek jsou zarostlé rákosím a podmáčené, proto je někdy problém nalézt začátek řeky v jezeře. Za dobrého počasí je orientace na jezerech snadná, za snížené viditelnosti, zejména na rozsáhlejších jezerech, se stává obtížnou.

Z mého pohledu vodáka nebyly na Veverčí stezce nejhorší peřeje, nýbrž jezera, hlavně ta rozlehlejší. Stačil silnější vítr, o jaký není na severu nouze, a rázem na hladině vznikly podmínky jako na moři určené spíše pro mořský kajak. S naší otevřenkou jsme měli párkrát namále, naštěstí naše kánoe disponovala samovylévacím rukávem, díky kterému nám voda, natečená dovnitř přes borty, vytekla spodem ven.

I přes toto nebezpečí hodnotím Veverčí stezku jako lehkou. Píši tak s klidným svědomím z pohledu naprosto nezkušeného vodáka-háčka, který se na takovou výpravu vydal, samozřejmě v doprovodu mnohem zkušenějšího a také zdatného vodáka-zadáka. Pro dvojici úplných začátečníků to rozhodně vhodné nebude. Veverčí stezka je zvládnutelná i s jedinou lodí, lepší by ale byla jízda ve skupině. Kromě jistého pocitu bezpečí a morální podpory je zde nezanedbatelný fakt, kdy se minimálně na 3 místech loď přenáší.

Naložená loď je kapitola sama o sobě. My jsme s sebou vláčeli kompletní vybavení na táboření a vodáckou výpravu, tedy včetně stanu, neoprenu a péřových bund a zejména jídlo na týden. Díky tomu jsme opravdu měli věcí požehnaně, což způsobovalo poněkud hlubší ponor plavidla, než bychom si přáli, díky čemuž jsme občas „drhli“. Hlavní důvod byl ovšem způsoben nezvykle nízkým stavem vody. Pro Veverčí stezku se neudává žádný vodočet nebo minimální výška hladiny, vhodná ke splutí a nikdo z místních ani trasu neprojíždí. S ohledem na množství vodních toků, které stezku tvoří, by to ani v reálu možné nebylo. Některé řeky z jezer vytékají, jiné do nich naopak ústí, proto se podmínky mohou výrazně lišit místo od místa. Období vhodné pro splutí je dáno nikoliv průtokem či výškou hladiny, nýbrž časově od května do června a přesně koresponduje s otvírací dobou kempu Juva na začátku stezky. Celá trasa je pokrytá mobilním signálem a čas od času, nejčastěji na tábořištích, se vyskytují cedule s volacím kódem kvůli identifikaci místa. Lze se tedy v případě potíží, a to jak zdravotních, tak technických, dovolat pomoci.

Nebezpečí a nepříjemnosti

Kdo někdy byl v létě za polárním kruhem, tak ví, jak vypadá komáří peklo. S tímto je potřeba počítat a pro případ putování divočinou bez možnosti nákupu nového odpuzovače doporučuji být dostatečně zásoben. Je ovšem potřeba si uvědomit, že zdejší potvůrky jsou dost imunní vůči chemickým prostředkům určeným proti nim, tudíž ochrana není stoprocentní a to ani v případě, kdy je člověk natřený natolik, že z něj repelent odkapává a rozpouští mu plastové obroučky brýlí.

Výhodou může být moskytiéra natažená na hlavu a kompletní zakrytí celého těla, kdy ani čtvereční milimetr kůže nemůže zůstat odhalen, bohužel s moskytiérou na hlavě se nedá jíst, ověřeno v praxi. Vřele doporučuji nechat koupi repelentu až na místo určení, nevozit si žádný z domova. České repelenty jsou totiž neúčinné na severské komáry. Určitě se ale z domova vyplatí přibalit mastičku na štípance, aby se zabránilo svědění po pokousání a poštípání, kterému se tak jako tak nevyhnete. Z našich zkušeností je 13-14 ^oC teplotní hranice, kdy při nižších teplotách jsou ataky komárů snesitelné, při vyšších již životu nebo alespoň psychice nebezpečné.

Kde složit hlavu

Fakta zde popsané jsou z roku 2016. Upozorňuji, že mnohé údaje se mohou v průběhu času měnit – jednak se v době, kdy jsme splouvali Veverčí stezku, budovala paralelní, severní větev, která by měla být otevřená v roce 2017, jednak nemusí aktuální mapa. Konkrétně mám na mysli fakt, že jsme na konci stezky v obci Sulkava až po příjezdu zjistili, že tábořiště je zrušené. Na tohle tedy pozor.

Terén podél vody znemožňuje spaní jinde, než na oficiálních tábořištích. Břehy řek jsou totiž podmáčené, tvořené převážně mokřady, břeh jezer je skalnatý. Problém je už jen zastavit kvůli potřebě, svačině či procesu převlékání se.

Po cestě jsou proto zbudovány tábořiště, které od sebe leží cca v 6-10 km intervalech. Uprostřed trasy je umístěn kemp Oravanpesät, kde se dá přespat jak v chatkách, tak ve vlastním stanu.

Jediná nevýhoda těchto tábořišť je prostor umožňující postavení stanu. Na některých pláccích jsme se vešli s jedním stanem tak akorát, nedovedu si tam představit nějakou větší výpravu s větším počtem lodí, tedy i stanů.

Lea Vargovčíková