| Diskuse nad článkem |
|
|
Vladi-mire, neber už , Václav, 21.02.2023 0:02na stará kolena to LSD. Začínám být sentimentální a tvé psychede-lidské vize mě dohánějí k plačtivosti. A jinak - nic už není tak ostré, vášnivé a spalující, jak bývalo. Ani ta voda, oheň a laminát v něm. Marně se snažíš vyvolávat duchy! Náš čas se blíží! Odpovědět
|
|_Re: Vladi-mire, neber už , Vladimír, 21.02.2023 9:23Dyť jo. Možná jsem to ani nepsal já sám, ale (jak zpívá Wabi Daněk) Listopad. A článek vychází ve dnech předjarní oblevy, kdy teče všechno a opravdoví vodáci jsou v říji. Já byl včera na vodě taky, i když to byla Popelka Svitava, o které se článek pořádně psát nedá, protože ten běžnej by nikoho nezajímal a ten, který by tuto řeku opravdu vystihl, po letech hledání dosud napsat neumím.  Odpovědět
|
|_Re: Vladi-mire, neber už , Eki, 21.02.2023 11:42Ahoj Vladimíre, dík za zádumčivý článek. Možná škoda, žes tam nepřihodil ještě pár fotek. Třeba zmíněného kamaráda na lodi ve vlnách... Taky jsem netušil, že výpary z flambovaného laminátu mají takové účinky  Na druhou stranu, už jsem očekával vyústění článku ve stylu, že si v tomto stavu vodák-pamětník rozdělá v muzeu opravdický ohníček, no a na závěr zpráva z černé kroniky o zdařilém vyhoření muzea... Navštívil jsem Muzeum v létě a bylo by ho velká škoda. Tu povídku o Svitavě napiš, a žádné výmluvy Odpovědět
|
|_Re: Vladi-mire, neber už , Kouďa, 23.02.2023 9:26Ahoj Vladimíre, po delší době krásný článek jako vždy. Už jsem se začínal bát, že ti vyschlo pero. Přidávám se k Ekimu, sem s tou Svitávkou. Pro mě, jakožto človíčka z druhé strany repulbliky jsou vaše toky nedostižné, páč i kdybych se rozhodl na základě vodočtu jet 300+300km kvůli malé říčce, tak než tam dojedu spadne voda  Takhle můžu alespoň snít Odpovědět
|
Sníh, Dan, 26.02.2023 15:25Protože poděkování je zde němé, protože přitakání ohlušuje, tak vyčkávám trpělivě, zda přijde ta správná chvíle, kdy do sebe souvislosti a okolnosti tiše zaklapnou. A hle, Vladimíre, je 26. února 2023, první neděle postní, liturgická barva je předem daná a známa ... ale vyšehradská skála si oděla bílou. Dnes! Sníh Na pustou cestu napadal sníh, zavál už stopy po kročejích: Já jsem ta cesta, smutek je sníh, kdo půjde kdy v mých šlépějích? Óšikoči no Micune - Verše psané na vodu (Starojaponská pětiverší z desátého století) Odpovědět
|
Dílna, ladous, 27.02.2023 20:10Vzpomínaná dílna v loděnici zanikla, jelikož již nebyl důvod se v ní zdržovat (nové materiály v nové době), nebo se našel někdo, kdo jí potřeboval za jiným účelem? Odpovědět
|
|_Re: Dílna, Vladimír, 27.02.2023 21:52Faktorů bylo víc. Smysl pro proporce - není možné, aby jeden člen oddílu prosazoval své zájmy na úkor potřeb jiných. Z dílny se stala šatna (mýma vlastníma rukama). Nelze furt extenzivně laminovat když toho není třeba. Mám dvanáct lodí a při stávajícím všeobecném suchu je problém je aspoň občas proplout (chudák stárnoucí sultán se čtyřiceti odaliskami). Holt doba je změna. I když ty krásné časy, kdy jsem tam byl přes noc sám a prosycoval ve formě další a další vrstvy plátna... Odpovědět
|
Člověčina, michmar, michmar~email.cz, 28.02.2023 18:51Ahoj Vladimíre, Dlouho chodím kolem tohoto článku a hledám odvahu na odpověď. Ono vidím v něm minimálně rovinu duchovní, lidskou a okolního světa. To, co jsi popsal v muzeu, je nepochybně duchovní zážitek. Něco, o čem se v našem moderním světě moc nemluví, natož o tom píše. Lidskou rovinu jednak viz. muzeum, druhak dílna. Dílnu chápu díky tomu, že tu na Raftu s dychtivostí čtu každý článek. Tvoje mám zvlášť v oblibě. Asi pro sloh a snad pro to skryté mezi řádky. Ano radost. Ale nečíst Tvé Od omylu k omylu, nechápal bych, co, pro Tebe, muselo znamenat rušit oddílovou dílnu. Teď okolí, asi žijeme příliš dlouho. Příliš dlouho na to, aby jsme si nevšimli změn v chodu společnosti kolem nás v průběhu času. Nebo to jsou změny nás samotných?. Asi obojí. Úděl nás moderních lidí je stálá honba se za něčím. Mnohdy ani nevíme za čím, ale víme, že to chceme. Kdo to nemá, či za tím neprahne, je outsider. Kdo to má, neví, že to má a chce víc. Pak přijdeme do let a přestaneme stíhat. Ať už fyzicky, či mozkově (schválně nepíšu duševně). Pak začneme říkat, že dřív bývalo líp. Jasně že bývalo. U rodičů, na škole, ..., a pak přišlo teď. No a co teprve budoucnost?! Hele, obecně naše společnost žije ode zdi ke zdi. Jsou teoretici, kteří jen sní a pak jsou praktici, kteří konají. V extrému konají, či dokonávají cizí sny. Kam se řadíš? Řečnická otázka. A se zbloudilýma dušema, skrzeva zapomenutí ze strany světa živých, bych si hlavu nelámal. Píšu za sebe, tak jak cítím. Pochopitelně tak, jak na mě Vtůj článek zapůsobil. Taky už nejsem mladík, ale ještě ani kmet. Hlavu vzhůru, bylo, je a bude. Můj obdiv za odvahu pustit sem takový článek a pochvala za způsob jakým byl puštěn. Děkuji, Michal. Odpovědět
|
|_Re: Člověčina, Vladimír, 05.03.2023 21:56Ahoj, já ten článek, či spíš jeho základ, nosil v hlavě asi půl roku. Že ho chci napsat. Dlouho jsem čekal na příležitost, která mu dá zarámování, a to byla nakonec práce v muzeu. Ano, to je spolu se zkušeností z loděnicových večerů rámec článku. Co je ale jeho obsah? Desítky let jsem žil "na cestě", doslova, autostop byl mojí filozofií a způsobem života. Duši tohoto fenoménu výborně popsal básník Jaroslav Holoubek jako hledání něčeho, co je vždy krok přede mnou, a když si na cestě za tím myslím, že to mám a sáhnu po tom, poskočí to zase o kus dál. Asi bych nedokázal konkrétně říct, co je skutečným obsahem tohoto článku. Je to holoubkovské ale především moje TO. Tedy kromě toho, že se smrtí Ivoše jsem se opravdu dodnes nevyrovnal. I když ani toto téma asi není tím ztěžejním středem článku. Člověk stárne. Chytří lidé říkají, že do padesátky muž dobývá svět a po padesátce se svoji cestu snaží pochopit a pojmenovat. Můj život byl na cestě (to je odpověď na tvoji otázku, kým se cítím být) a cesta je pro mně důležitější než dosažení cíle. A protože jsem už nějaký ten pátek po padesátce, kromě těšení se na příští kapitoly se také ohlédám zpět a snažím se té cestě porozumět. Ten článek asi je o této snaze a náznacích východisek. V diskuzi nacházím povzbuzení k psaní článků o řekách. Přemýšlel jsem o tom, jaké články psát? Řeky, na které jezdím, jsou z informačního hlediska dávno popsané. Nechci se opakovat a nových je pramálo. Mám rozepsané články o Svitavě, o Ohři, o Dunaji. Víc než oči a zážitky se do nich promítá ta s prominutím duše. Říkám si ale: Proč ne? Voda hrála přední roli v celém mém životě a vnímám ji nejen jako zálibu, sport a zážitky, ale jako způsob života, činů, myšlení i cítění. Činy pomalinku ubývají, zbývají zkušenosti a vodácká duše. Pomaličku vytlačuje adrenalin. Snad je ale pořád o vodě. Díky Bohu má Raft editora, který zřejmě pro všechno toto má smysl (díky, Petře). A taky, čtenáře, kteří mají oči nejen na peřej, který je před nimi, ale i na tu, kterou (možná před deseti lety) projeli. Váhal jsem, než jsem článek Petrovi poslal. Dal jsem jej přečíst pár lidem a ti říkali, že je hodně osobní. Ale kdo veřejně píše, nesmí se bát sebeotevření. Protože věřím tomu, co píšu, se nebojím. I když vím, že by leccos lepší mohlo být... Odpovědět
|
|_Re: Člověčina, michmar, michmar~email.cz, 10.03.2023 17:37Ahoj Vladimíre, Slova hodna vytesání do kamene, včetně původního článku. Jsem obyčejný turista, o závodění vím prd a se stopem mám prachmizerné zkušenosti. Na vodu jezdím, abych vypad z běžného prostředí, pro krásu krajiny, ale především řeku jako takovou. Cítím, že řeka je živá bytost. Řeka komunikuje a loď umožňuje nechat se nést a být v kontaktu. Proto jsi mě článkem tak zaujal. Pak lidskostí obsahu a odvahou to sem vůbec poslat. Ano, je to velice osobní. Poklona, M. Odpovědět
|