Skupinku vodáků, splouvající v srpnu 1944 z jihočeského Staňkova do Prahy, jsme opustili na Rozvodí. Parta se odtud vydala vpravo po Nové řece.

Na Weinzettelu si jeden z kamarádů Jindra značně pochroumal nohu. Aby nemusel plavbu vzdát, tak ho okolo jezů (a že jich na Nežárce a Lužnici je) přenášeli kamarádi na zádech i s nohou „v gipsu“. Dál se plulo po Nežárce až k Veselí-Mezimostí a poté klasicky po opětovně spojených vodách Lužnice.

Jak je z fotek patrné, jezy měly funkční šlajsny (propusti), protože na trase byla dlouhodobě historicky provozována voroplavba. Dneska je tu většina vorových propustí pro plavbu bohužel uzavřena elektrárníky.

Možná vás překvapuje dokumentovaný styl sjíždění šlajsen téměř výhradně v singlu a bez bagáže. Zavazadla, ženy a ranění členové party byli většinou transportováni po souši okolo jezu. Vedle snížení nebezpečí zvrhnutí byl tento styl maximálního odlehčení lodi dán zejména materiálem lodí, který byl oproti dnešním plastovkám či nafukovačkám nesrovnatelně křehčí - citlivější na náraz do kamene. Kdo jste někdy lepil smůlou žebrovku, nebo sešíval protržené plátno kajaku, dáte mi za pravdu.

Chalupaření a chataření městského obyvatelstva tehdy ještě nebylo příliš rozšířeno, mastňáci jezdili spíše na letní byty. V roce 1944 tak byla zastavěnost břehů Lužnice oproti dnešnímu stavu minimální, jak vidno na fotkách.

Parta se po Lužnici pohybovala „na těžko“, takže ke každodenním činnostem patřilo sušení a balení věcí, odpoledne pak postavení nového tábora.

Lužnice má pod Táborem větší spád, který přerušují časté jezy. Při zvýšeném průtoku byla k jejich zdolávání potřeba vedle zkušeností i odvaha, jak dokumentují obrázky ze šlajsny na jezu v Bechyni.

Parta přes všechny jezy doplula šťastně na tábořiště v Kolodějích nad Lužnicí, kam za nimi opět nepovolené auto dovezlo potraviny, tabák a další životní nezbytnosti. Tradiční vodácký funkční chaos na tomto tábořišti zobrazuje následující fotka.

Konec druhé části série.

Eki