Večeře to opravdu byla i pro oči. Chadbátrova žena se svými dcerami - dvojčaty Učimik a Okjumik vařili polévku. Děvčátka se předháněla, která dřevěným válečkem dříve vyválí ze svých bochánků těsta placky. Chvíli jsem překážel a vnucoval se k nějaké činnosti, až jsem dostal práci. Vyválené placky jsem čtvrtil a sušil na rozpálené plotně. Matka dětí, kterou jsem tím připravil o práci, si vzala dřevěnou podložku, nůž a dala se do krájení natě divoce rostoucí cibule. (Něco jako náš vzrostlý šnytlík). Když děvčátka doválela svá těstíčka, vzala si každá totéž náčiníčko co maminka. Se stejným fortelem, jako u válení nudlí, pustily se do jejich krájení. Pak vše hezky daly do kotlíku, kde už se vařilo sušené maso, trošku koření až odkudsi z Čech, a večeře se mohla podávat.

V sousední jurtě se mezitím rozehnali a bouři vystřídalo spokojené srkání polévky doprovázené cinkotem vidliček zápasejících s nudlemi v miskách. Dvojčátka s přístupem co jsme navařili, to teď rozdáme, jak je nejen v odlehlých koutech této země zvykem, se teď stavěla do role usměvavých servírek. Po večeři jsme se všichni přesunuli do nedalekého plátěného příbytku - do jurty staříka a stařenky. Nejprve jsem probudil chrupajícího Bóďu a pak jsem zaujal s alumatkou a spacákem místo. To vše jsem totiž rozprostřel s příjemným pocitem vlastní postele na zem, kde takřka všichni přísedící okusili s pokyvujícím gestem, co to vlastně mám. Rozespalý Bóďa se mezitím probral k vědomí a svými báchorkami lidového vypravěče zaujal své místo u dymbe i se vším, co k této hře patří - zpěv, kumis a moudrá voda.

Tenhle večer byl pro mne něčím veselejší. Čím? Bude tom znít asi sobecky, ale končil ve spacáku, v mém spacáku. Takřka 14 dní jsem žil pod přikrývkami, celtami, odkázán na dobro těch lidiček. Přesto ale, že jsem ztratil takřka vše hmatatelné, za těch 14 dní jsem získal mnoho. Ty přikrývky, deky, oděvy, jídlo a vůbec vše, co pro mne tihle lidé udělali, dávalo sílu a teplo. To teplo vás nezahřívá z vnějšku, ale i vnitřně a jídlo nezasytí jen žaludek, ale i ducha a otevírá člověku oči. Víte lidi, co je na světě krásnejch věcí bez toho všeho a s tím vším. A vůbec, já jdu spát zas do toho svého uprostřed těch věcí. Dobrou noc a nechte si něco pěkného zdát.

Ráno jsme se všichni vzbudili o něco dříve, než bývá zvykem. Venku bylo temněji, mraky se proháněly oblohou, foukal ledový vítr a chvílemi zem kropily i kapky deště. Zabalil jsem si věci a zašel k Chadbatrovcům, kde už seděl zadumaný Bóďa. Přisedl jsem si k němu: "Tak co, Bóďo." "Něcharošaja pogoda, chalodno. Anton, jedeme do Bulganu. Tam most, mi pojedeme aš od něj, tu chalodno, ljudi nět". K Bóďovi se přidali i Sudirten s Tallem a já ač nerad, po zvážení všech argumentů, s nimi musel souhlasit. Do Bulganu nám zbývalo po vodě zmiňovaných 80 - 120 kilometrů neobydleného a neznámého kraje. A tak si nedovoluji odhadnout, kolik dní tato plavba obnáší. I naše zásoby se ztenčily, mlékárna vyprázdnila, financí nazbyt taky není a konec konců i teplé letní dny v těchto krajích už byly taky tohoto roku vyčerpány. "Bóďo jedeme do Bulganu. Tohle není prohra! Zítra se náklaďák vrací, jedem".

Gogo