A tak jsem se zapařený, alespoň v trochu teplém příbytku, prochvěl nocí až k svítání. Musím přiznat, že jsem proklel chvíli, kdy jsem prvně obul toulavý boty a v duchu jsem si sliboval, že jestli se z týhle polízanice dostanu, stanu se na přání svých blízkých příbuzných "spořádaným člověkem". Svítání mě vyhnalo pátrat po věcech. Byl jsem v tu chvíli na tom snad hůř než parťák Bóďa. Tomu zůstalo alespoň teplé oblečení, oheň, nůž a jídlo. Jídlo. Jsem pátý den bez potravy, nohy už vláčím jen tak ze zvyku a očima musím dlouho ostřit, abych se na cokoli, co sleduji, soustředil. Lidi! Najít lidi, to je to co mi jediné zbývá. Sbalil jsem si tedy vše, co mi z našeho vybavení zbylo a vydal se po proudu západním směrem. Netrvalo dlouho a narazil jsem na říčku přitékající od severu.

Jestli v těchto končinách někde nějací lidé žijí, tak ta to musí být právě u této říčky, aby napojili svůj dobytek. Vydal jsem se tedy na sever proti tomuto toku. Počasí se opět "umoudřilo" a chlad vystřídal opět spalující žár. Soustředím se jenom na špičky svých vodou ztěžklých pohorek, pozvolna se šourám po cestě nad říčkou vpřed. Po několika desítkách metrů jsem se vždy zastavil zvedl hlavu a zaostřujícíma očima pátral po známkách lidské přítomnosti. Na chvilku jsem zaplesal, když se mi v mžitkách mihlo cosi dřevěného, ale rázem jsem zaostřil a vystřízlivěl - byla to jenom ohrada, kam pastevci zahánějí dobytek na zimu, aby před ní byla alespoň částečně kryta v závětří hor. Lidské bytosti mohou být od této palisády vzdáleny i několik desítek kilometrů v okruhu.

Pokračuji tedy ve svém hlemýždím tempu stále severně. A tu se bota zabořila do čehosi mazlavého a zapáchajícího. HOVNO! Pravý koňský hovno a čerstvý. V životě jsem neměl z trusu takovou radost. Už nebořím zraky do země a sleduji vykulenýma očima kraj. Jurty asi 3 kilometry pod horami na protilehlém břehu. Čtyři bílé puntíky. Udal jsem azimut a sestoupil od cesty k říčce, která se mezitím zařízla do údolí. Jeden hup, druhý, třetí a jurty ne a ne se vyloupnout. Teď příkrý sráz, tady už to musí být.

A je. Když jsem konečně ustal před jurtou, jako by si tělo řeklo dost, podlomily se mi nohy a padl jsem k zemi. Nechápající holohlavý stařík ke mně přistoupil, prohlédl a cosi pravil. Pak mě jakási mladá dívka stáhla popruhy batohu z ramen, odepnula mi bedrák, podala ruku a odvedla do jurty. Tam mě čekal čaj, sýr a postel s teplou přikrývkou. Zatímco jsem hltal pochutiny, ve stanu přibývalo lidí. Netrvalo dlouho a obyvatelé této podhorské osady se sešli všichni, aby si prohlédli zbloudilého Čecha. Mezi zvědavci se nalézal i mladý, statně rostlý Mongol střední postavy. S dívkou mě zvedli z postele, posadili na stoličku a on započal svou léčebnou proceduru. Ta se skládala z opravdu důkladné masáže, která začala a končila až prsty u nohou. Chvílemi jsem si myslel, že mi svaly oddělí od kostí, ale asi to mělo nějaký význam. Když mladík skončil, ujala se mne opět dívka. Dovedla mne k rozestlané posteli a podala misku s jakýmsi bylinným čajem. Pak už jsem vnímal jen občasné záblesky dění kolem. Nemálo hostí se tu sešlo, aby oslavilo tělem, leč duchem nepřítomného z Čech. Do časných ranních hodin hráli Dymbe, pili kumis, povídali a zpívali - to alespoň tedy zachytily mé záblesky duchapřítomnosti. Druhého dne mě do stavu bdění uvedla miskou polévky usměvavá pečovatelka z předchozího dne. Dívka se jmenovala Sudirten, bylo ji 16 let a po prázdninách hodlala navštěvovat 10. ročník základní školy v nedalekém Bulganu.

Gogo