Nazítří ráno a v den, kdy se má přítomnost v této osadě chýlí ke konci, Samba a Batirten od časného rána topili pod kotlem a destilačním zařízením proháněli zkvašený až žluklý mléčný produkt. Vyráběli z něho mok zvaný chytrá voda a jeho neustálým ochutnáváním značně zmoudřeli, očička se jim lesknou a nevypadají na to, že by se jim chtělo kamsi cestovat. Poslední chvilky, které se díky moudré vodě stále prodlužují, trávím v přítomnosti mých pokrevních sourozenců. Jediný způsob, jak se s těmito lidmi spojit korespondencí, je psát Sudirten do školy. Do školy proto, že v této zemi není nic neobvyklého. Člověk, který žije i v metropoli této země nemá adresu domů, ale pouze do zaměstnání, pokud nějaké má, nebo mu prostě pošta chodí ke známým. Poslat tedy dopis lidem žijícím v jurtě daleko od civilizace je záležitost třeba měsíců. Sudirten mi vysvětluje, že ten plechový válec na kamnech, co z něj teče mok je na počest mého odjezdu, a že až odjedu, bude se sedět a pít na mou počest a úspěšnou cestu.

Už se ale sedlá můj kůň. Je šedivý, s černou hřívou je o něco vyšší, než koně, na kterých jsem doposavad jezdil a co je příjemné, sedlo má vyšší rám. Je částečně kovový a částečně dřevěný. Sedačka je čalouněná kůží a střmeny jsou spuštěny podstatně níže. Pobalil jsem si své věci a vyšel ven z jurty. Tam na mne už čekal Chadbatr, zachmuřilý vousáč, který pod skořápkou skrýval dobré srdce. Položil mi ruku na rameno a pomalu jsme se vedli ke koni. Tam už stálo osazenstvo osady, oňuchali jsme se pozdravem yolgoch, pak mi pomohli uvázat bagáž před sedlo. Už jsme na sebe vzájemně na rozloučenou povykovali, než mi úplně zmizeli z dohledu.

Doprovázen Sambou jedeme vstříc horám proti proudu říčky. Jeli jsme na východ. Dalo se to krom slunce poznat i podle krajiny. Po levici skaliska a po pravici strmý svah, porostlý jehličnatými stromy. Paráda, připadal jsem si jak za dávných dob někde na Americkém kontinentě. Ticho, klid, pohoda, i kůň mne poslouchal až na to, že neměl asi moc rád vodu. Naší cestu totiž často křižoval potok, a dalo mi vždy hodnou chvíli přesvědčování, než jsem koníkovi vysvětlil, že nemám v úmyslu používat jakéhokoli fyzického popohánědla, ale na druhou stranu potoka prostě musíme. Potok pozvolna ubýval, až se proměnil v mokřinu, a i ta se časem vsákla do země.

Vyjeli jsme na zlom pozvolného stoupání a začali sjíždět k rozsáhlé planině lemované v dáli opět horami. Po čase sestupování se objevily známé světlé body svědčící o tom, že se blížíme k nocovišti. Když jsme sjeli z hor na planinu, nechal se můj kůň vyhecovat k úctyhodnému trysku. Setřásl jsem Sambu a k jurtám jsem se přihnal rychlostí, že i Mongolové koukali, a já taky. Tý potvoře se nedalo říci dost. Minul jsem stany a ve velikém oblouku se opět přiblížil k jurtám. Uklidnil jsem oře a uvázal ho k provazu nataženému mezi dvěma kůly, zaraženými v zemi. Mornydje se jmenovalo toto parkoviště. Slezl jsem z koně, pozdravil jsem překvapené Mongoly, kteří se začali zvědavě scházet a čekali, až přijede Samba. Ten přicupital po chvilce se dvěma jezdci, uvázali koně vedle mého a uvedli mne v jurtu i s lidmi kolem. Mezi nimi byli i známí, které jsem měl možnost poznat na návštěvě u Chadbatra. Po chvilce ze sebe asi třicetiletý, dobře rusky hovořící pastevec vychrlil spoustu dotazů, směřujících na mou hlavu. Divil se, že nejsem ještě ve svém věku ženatý, co dělám v těchto končinách. Když mu můj průvodce vysvětlil smysl mojí výpravy, jak je to vůbec možný, že po tom, co mám za sebou, ještě žiji. Pak jsem mu vysvětlil, že do Asie jsem se chystal spoustu let, a že na cestu a na mou výstroj a výzbroj padla většina mých úspor, kynul hlavou a divil se, proč tak dlouhá cesta kvůli tomu všemu.

S rozbřeskem naložil Samba motorku proviantem, to jest dvěma střelenými tarpagy, bandaskou kumis, mezi nás pak dal můj bágl s pádlem a už si to upalujeme směrem k Bulganu. Přibližně po 40 minutách přijíždíme k rozvodněnému potoku. Sambo postavil motorku na stojan a čekáme, až nás dojedou Batirten a Sadbatr na koních. Ti, když nás dojeli, zapřáhli motorku za koně a vlekli ji potokem. "Jestli tohle ještě někdy pojede"....

A nejelo. Kluci tedy s národním poklidem stroj sovětské výroby rozšroubovali a vyčistili. Kupodivu po třech hodinách montáže, demontáže a roztlačování stroj uvedli do stavu opět pojízdného. Naložili jsme všechen náklad a už se práší za kočárem. Pokračujeme v cestě do Bulganu. Další cesta probíhala bez komplikací, jen potok v jednom údolíčku křižující cestou nás občas rozladil při představě opětovného brodu. A jak ubíhala kola motocyklu, tak se blížil i cíl naší cesty, Bulgan.

Gogo