Na Chadbatrovcích bylo očividně vidět, že jim tím ubylo mnoho starostí o naše bezpečí. Byl zas důvod po práci kolem dobytka se už opravdu naposled důstojně rozloučit. A začali jsme, jak se na Mongolského muže sluší a patří, zápasem. Prvním poraženým byl Samba, kterého po chvilce škádlení s citem složil na zem jeho starší bratr Talle. Pak mne bez dlouhých řečí za rukáv bundy uchopil řidič. Jeho výzvu jsem přijal a chápal jsem se jeho holích paží. Chvíli jsme kolem sebe tančili a on zvýhodněn mým oděním se mnou patřičně zmítal. Zatímco mé prsty po jeho holých pažích až k ramenům klouzaly, chvilka nepozornosti a mé koleno a loket po ztrátě stability se mžikem dotklo země. Nuž co, jsem poražen. Odložil jsem bundu a vyzval vysmívajícího se soupeře k odvetě. To ale mezi nás diplomaticky vstoupil Talle a vyzval mne k dalšímu zápas. Nu zápasu, spíše k pošťuchování, než šarvátce. Nám oběma bylo jasné, že se tu zápasit nebude a tak se boj proměnil v tanec přátel.

Toto zápolení ukončila má nešikovnost, když jsem si při jednom "taky výpadu" narazil palec ruky. Zhlédli jsme toto "smrtelné zranění", jenž utvrzoval prst nabývající na objemu a konstatovali věčný mír remízou. Staří pastevci se pak ještě chvíli šťouchali a vzpomínali na doby, kdy každý z nich přepral alespoň půl této země, a ta druhá půle se s ním v obavách nechtěla ani utkat. Talle mi mezitím urovnal palec do původní polohy.

Se sešeřením jsme se všichni naskládali k Chadbatrovi do jurty. Byli tu i sousedé z okolní jurt, jedné 20 kilometrů východně a druhé 20 kilometrů severozápadním směrem od nás. Byli to dva mně již známí asi 60. letí muži a ze zdobených dóziček mi nabízeli šňupací tabák. S povinnostmi kolem tohoto obřadu jsem byl již seznámen Chadbatrem, a tak jsem neudělal ostudu. Pak jeden ze staříků nacpal kovovou dýmku, zapálil ji a podal mi ji. Odmítnout by bylo asi urážkou, takže jsem se usadil do tureckého sedu a pokuřoval tento kovový kalumet. Nešlo ani o nějakou kuřáckou vášeň a ani tabák nebyl nic moc, ale dýmka uprostřed těchto lidí a v tomto příbytku dodávala nějak romantičnosti z dob Divokého Západu. Já jsem si nějak nemohl nechat ujít chvilku na cosi hrát. Tu si ke mně přisedli můj mongolskej bráška se sestřičkou. Sudirten do mne šťouchla "hej u těbja jet děvočka".

Chvíli jsem nechápavě hleděl, co se po mně chce a pak odvětil: "Nět u menja nět děvočka". "Hmm, tak kak ty pryjechaješ damoj, u těbja budět děvočka - eto padarok", a Talle mrkající očima mi podal kožešinu z jezevce se slovy: "Eto budět charošaja čepočka pro ňu", dodala Sudirten a ovinula mi kůži kolem hlavy. "Hmm jo, tak kak budět děvočka eto budět čapka pro ňu. Spasibo senkju děkuju bajlajdá", odvětil jsem. A je to tu, prst jednoho ze staříků ukazuje na mne a přes procezené mezi zuby dává najevo, že jsem vyzván k souboji v dymbe. Můj břich se bude brzy plnit kobylím mlékem a hlasivky chvět při pokusu o zpěv. Byl to krásný večer, po jedné straně Sudirten, po druhé Talle, včerejší alkohol vystřídalo opět kobylí mléko. Přiznávám, bylo mi hezky, ale na chvíli jsem myšlenkami unikl dění a zaběhl si k nám domů kamsi pod převis na ty špinavý český kotlíkáře, co jim zvučí sladký dřevo v rukou a taky domů k mámě a všem těm, co k ní patří.

Inu co teď, jsem tady mezi přáteli, je mi mezi nimi hezky. Sice mluvíme každý jiným jazykem, ale srdce a oči se domluví na celém světě. Stojí-li si lidé za to, aby k sobě chtěli nalézt cestu, tak si ji najdou. A jak tak sedím a poslouchám zpěv Talleho a Sudirten a pokouším se to jejich undajundajundajdóó svým hovězím hlasem doprovodit. Můj poslední večer v tomto pasteveckém ležení usíná a s ním i lidi, co jej provázeli.

Gogo