Začnu od začátku. Moje první loď byla indiánka, ale záhy jsem zjistil na jezech, že pro mne vhodnější je Vydra a u té načas zakotvil. Jenže jak se mé zkušenosti zvětšovaly, já začínal jezdit čím dál větší jezy a obtížnější řeky a častěji bez háčka, který se bál, přestala mi Vydra vyhovovat. Byla moc dlouhá, neobratná a na velkých vlnách, např. na kanále v Českých Budějovicích, mi vyskakovala nezatížená špička tak vysoko, že jsem zůstával ve vodě jen s malou nenosnou zádí a připadal si jak na rodeu. Podle recenze v časopise KRK jsem si vybral turistickou plastovku Canoah Turismo od NOAH.
Na nové lodi se zvýšila stabilita, špička nevyskakovala nahoru a byla mnohem obratnější. Poprvé jsem jí zašpryckoval a vyrazil na Hamerák. Kaskády připomínaly boj o život, těsně jsem se vyhýbal jednomu kameni za druhým a čtyřku jsem raději přenesl. Dalo se to vykličkovat jen s vypětím všech sil. Další roky jsem začal jezdit i čtvrtou kaskádu a na Vltavě v Českém Krumlově pod zámkem zkoušel vylomeniny jako jízdu bokem nebo vestoje. Přes zimu se mi honily hlavou myšlenky. Moje loď je určena pro dva a já na ní jezdím sám. Kdybych ji měl kratší, bude lehčí a ovladatelnější. Jednoho dne jsem vzal pilku a zkrátil Vydru na 350 cm (o 50 cm víc než byl rozměr mé plastovky) a ouha, bylo to jako poprvé na kole. Musel jsem dát sedačku až ke dnu, aby se na ní dalo vůbec jezdit, a i tak celou cestu bylo nutné vyrovnávat každou vlnku, což se stalo po pár pivech nerealizovatelné.
A tak jsem další zimu loď stejné délky, ale bachratější, začal stavět z laminátu na tvarech mé plastovky. Pokus se tentokrát vydařil. Po testovacích jízdách jsem ještě otupil špice a získal 333 cm délky. Jízdní vlastnosti byly skvělé, až na ten laminát (po každé vodě lepení). Mé problémy vyřešila paradoxně až havárie letos v březnu, kdy jsem se vracel z Hameráku (teklo mnohem víc vody než při závodech). Plastovka ulétla ze zahrádky a roztrhla se vejpůl o protijedoucí auto. Prostředek byl na hadry a tak mohlo začít uskutečňování mého snu o kratší lodi.
Následovala odvážná pasáž s pilkou a pak svařování. To neproběhlo bez obtíží, i když jsem sehnal stejný materiál v prutech, nedocházelo k pevnému svaření. Nakonec jsem použil zbylý materiál ze zkrácené lodi, který jsem nastřihal na velkých pákových nůžkách na pruty cca 3-8 mm podle síly lodi v onom místě. Spoj ve tvaru V jsem nahříval proudem 400 stupňů teplého vzduchu usměrněného do trubičky 6 mm, aby nedocházelo k tavení mimo svařované místo. Do rozehřátého materiálu jsem zvolna vtlačoval prut. Šlo to pomalu, ale při použití vyšší teploty by mohlo dojít k nenávratnému poškození PE. Celý spoj jsem ještě přeplátoval tenkým proužkem širokým cca 5 cm, který jsem již nahříval opalovací pistolí bez redukce. S obavou, jestli nedopadnu jako ve známém filmu Svatební cesta do Jiljí, nadešly první testy. Svařenec obstál i při tvrdých testech a já jsem konečně spokojen. Asi se ptáte, proč nejdu do klasického zavřeného singlu. Bohužel nevydržím dlouho klečet a kajak mi zase nevyhovuje stylem jízdy, a tak kombinuji klečení a sezení podle momentální situace.
Petr Marek