Na naší cestě napříč Afrikou jsme dorazili do městečka Livingstone na jihu Zambie. Město je pojmenované po anglickém badateli, který objevil Viktoriiny vodopády. O pár let později oblast zkoumal i náš Emil Holub a mimo jiné vytvořil první podrobnou mapu okolí Zambezi a Viktoriiných vodopádů. Domorodci mu na památku vystavili ve městě u muzea sochu. Nás sem nepřitáhly ani vodopády, ani muzea, ale vyhlášené peřeje pod Viktoriinými vodopády v soutěsce Batoka.

Ráno nás v kempu vyzvedává auto raftové společnosti. Jedná se o pick-up, který má na valníčku připevněné lavice a nad tím vším ještě plátěnou střechu – spíš proti sluníčku než proti dešti. Tak snadno vznikne menší autobus. Od centra Livingstonu jedeme asi dvacet minut na místo srazu - do luxusního kempu se zařízenými stany. Neuloží nás do postýlek, zato nás nakrmí snídaní britského typu – asi abychom šli líp ke dnu – a poté následuje bezpečnostní instruktáž. Černý guide v kožených polobotkách nám vše vysvětluje jasně, krátce a vtipně, takže pozorně poslouchají i takoví ostřílení vodáčtí vlci, jako my. No taky je v nás tak trochu malá dušička; většina z nás na WW5 ještě nejela, pro mne to bude navíc i premiéra v raftu. Je to tu opravdu tak bezpečné, jak nám tvrdí, nebo mají v Africe jenom trochu jiný vztah k hodnotě lidského života než my z Evropy? Pro jistotu se tedy jednoho z guidů ptám, jak často se jim tu někdo utopí. Odpověď zní, že “míň než jeden člověk za rok”, což mne trochu uklidní.

Na Zambezi může na raftu vyrazit kdokoliv, podle toho taky vypadá složení skupiny. Většina z nich na vodě nikdy nebyla, tak narozdíl od nás nemají ani strach ani respekt. “Když můžou jet tyhle brambory, tak to zvládneš taky, padavko!”, říkám si a zařazuju se do fronty na pádlo, vestu a helmu. Vesty jsou supervýtlačné – mají vztlak asi 120 N. “To bych potřebovala, když hodím v kajaku svoji oblíbenou krysu,” uvažuji. Znovu nás naloží do autobusů a na pick-upy a jedeme k Viktoriiným vodopádům, kde celé dobrodružství začíná. Po strmé stezce scházíme k místu, kde plavba začíná. Když už sestupuji a balancuji na kamenech asi 10 minut, začínám uvažovat nad tím, jak se vlastně do takové hloubky dostanou ty rafty? Odpověď se dozvídám za chvíli: dole u vody rafty nafukuje skupiny domorodých nosičů, guidi si od každého přeberou hotový raft, který jenom zkontrolují. Milí čtenáři, pokud někdo z vás občas pracuje jako raft-guide, nelíbilo by se vám to?

Naši skupinku dostává na starosti guide Malvin, hubený sympatický černoušek. Nasedáme do ohromného devítimístného raftu a Malvin nás seznamuje se základními pokyny: „forward“ – vpřed, „backward“ – dozadu a „down“ – dřepnout do lodi a držet se šňůry. Za chvíli už to zvládáme na jedničku. Ještě nacvičujeme vypadnutí z raftu – tedy hlavně, jak se dostat do raftu zpátky s pomocí kamaráda v lodi i svépomocí. Metodu pomocí kamaráda v lodi přezdíme na „šup hlavičku pod vodičku“, protože je třeba nejdřív kamaráda potopit, aby díky vztlaku vesty vylétl do lodi jak vystřelená raketa. Zato vyškrábat se sám přes ohromný válec raftu zpátky na palubu není žádná legrace, ale silou vůle se nám to všem nakonec podaří. Guide ještě kontroluje, zda máme všichni zapnuté a pořádně utažené vesty, což bude dělat během dne ještě nesčetněkrát. Poté jsme připraveni a můžeme vyrazit.

Plavba začíná přímo po Viktoriinými vodopády. Tedy pod tím, co by byly Viktoriiny vodopády, kdyby právě nekončilo období sucha. Takto vidíme jenom kus sto metrů vysoké suché skály. Období dešťů je v okolí Zambezi od prosince do dubna. Koncem dubna již voda v kaňonu Batoka stoupne natolik, že se splouvání musí na pár týdnů ukončit, protože by to bylo moc nebezpečné. Rafty se do koryta vrací až v červnu, kdy voda klesne na rozumnou úroveň. My jsme zde na konci listopadu, tedy zrovna v období nejnižší hladiny. To ale není na škodu. Peřeje jsou v tuto dobu nejvýraznější, vlny nejvyšší a válce nejdravější. Za vyšší vody je řeka jednodušší, ale o to nebezpečnější. Tvoří se na ní ohromné vodní víry a má neskutečnou sílu. Koneckonců nyní i přes nízký stav má řeka v úzkém korytě průtok 300-400 kubíků!

Skupina raftů a safety-kajaků se dává do pohybu směrem k první peřeji. Na vodě je několik raftů, ve kterých má guide pádlo, ale také jeden, kde je na konci přidělaná dřevěná platforma, na které sedí guide a v rukou má dlouhá vesla. Takový raft je prý ovladatelnější a z bezpečnostních důvodů jezdí se skupinou vždy alespoň jeden. My jsme tedy zažili i případ, kdy se guide neudržel vesel a vypadl z lodi, ale to se přece může stát každému!

První peřej se jmenuje Against the wall (Proti zdi). Řeka vytéká z laguny zvané Boiling Pot (Vařící hrnec) přímo proti skále. Zatáčku vybereme, aniž bychom do skály nabourali, dalších několik vln a jeden váleček s naším obřím raftem nic neudělají. Stejně tak dvojka a trojka se nám (alespoň zpětně) nejeví nijak strašidelně. Rapid No. 4 „Morning Glory“ je první pořádná peřej – díra a na jejím konci pořádný válec. Guide nařídí raft na správnou stopu a potom vydá povel „down!“. Držím se šňůry a pro jistotu zavírám i oči. Voda cáká, ale projeli jsme v pohodě. Holky na háčku se nám smějí, že jsme poserové, ony prý celou dobu pádlovaly a je to tak lepší. Po několika peřejích nás vyhecují natolik, že povely guida „down“ ignorujeme a místo toho ve válcích a vlnách pádlujeme, co to dá. A je to opravdu lepší, raft není bezvládně ovládán vodou, naopak díky rychlosti vlny i válce až na výjimky hladce přejedeme.

Nemá cenu tady popisovat všechny peřeje. Většinou je to skluz dolů, na konci kterého se na nás zubí ohromný válec. Nebo – výjimečně – se jedná o několik ohromných vln za sebou, které si začneme užívat, aby nás hned poté překvapil megaválec, který se skrývá za jednou z nich. Náročnější a delší peřeje potom kombinují oba modely s různou intenzitou. Zmíním jenom ty, které mi z těch celkem 25 peřejí v soutěsce Batoka utkvěly v hlavě.

Hned další peřej Rapid No. 5 jménem Stairway to Heaven (Schody do nebe) WW5 – stojí za to. Nevím, koho napadlo tuto díru do pekla nazvat tak idylicky. Sledujeme rafty před námi, které dojedou na hranu a náhle zmizí v hloubce. Vyklepaní dojíždíme na hranu, odkud spatříme pořádný sešup zakončený ještě pořádnějším válcem. Válec si nás i s raftem chvilinku podrží (máme odsud krásnou fotku, kde není vůbec nic vidět) a potom nás pouští bez ztráty květinky. Pár jiných raftů se tu cvaklo.

Moc pěkná je i sedmička Gulliver’s travel WW5 (Gulliverovy cesty). Tato peřej je o něco delší a pokud ji chceme projet, musíme přiložit ruku k dílu a pomoci Malvinovi. Najíždíme zleva doprava, kde projedeme první díru a potom hned rychle zpátky doleva, aby nás propláchl ještě jeden váleček. Nekličkujeme ale proto, abychom si vyžrali ta nejzajímavější místa, naopak se vyhýbáme ještě mnohem větším dírám.

Mezi sedmičkou a osmičkou naskáčeme do vody a v teplé vodě si chceme užít trochu koupání. Jen co nás proud oddělí od raftu, volá Malvin „Krokodýl! Krokodýl!“. „To jsou ale blbé fóry,“ myslím si, ale přesto se opatrně rozhlížím. A ejhle, asi tři metry ode mne se na skále vyhřívá malý krokodýlek, tak metr dlouhý. Dělá, že mne nevidí, tak taky dělám, že ho nevidím, a koukám se co nejrychleji dostat zpátky do raftu.

Na osmičce – Midnight Dinner (Půlnoční večeře) WW3-5 - nám vypadlo pár lidí včetně guida z lodi. Že by to bylo tím, že pro nás Malvin zvolil nejtěžší cestu s ohromným válcem, kterému místní přátelsky přezdívají „Star Trek“? V něm se nám raft nejdříve zlomil v půlce, a pak se zase narovnal, přičemž pár nešťastníku vymrštil přes palubu. Pochytali jsme je ještě než jsme dojeli k další, tentokrát nesjízdné peřeji.

Rapid no. 9 Commercial Suicide (Firemní sebevražda) WW5-6. Dva megaválce přes celou řeku. Před našima očima to projel nějaký bláznivý kajakář technikou dlouhá plíce. Video dala Kris na You Tube, abyste si nemysleli, že kecám. My peřej uctivě obcházíme a dáváme si mooc pozor, aby nám neuklouzla noha.

Pod desátou peřejí končí ti, co si zaplatili jenom půldenní výlet. My pokračujeme dál.

Anička

Autorka je spolumajitelkou vodácké cestovky POVODA a Půjčovny lodí Samba na Sázavě. Více o Expedici na blog.povoda.cz.