Po několika letech odkladů (hlavně kvůli dlouhému cestování) jsme se konečně v počtu 6 lidí vypravili na vodu do Lotyšska. Rozhodli jsme se pro řeku Gauja. V pátek 16.6. jsme tedy vyjeli z Prahy vlakem přes Varšavu, Šestokai, Kaunas do Vilniusu. Odtud pak autobusem do Rigy a Grundzale. Původně jsme chtěli začít plavbu z Vireši, ale cestou jsme usoudili, že blíž k řece je to z přítoku Gauji právě z Grundzale. Na místě zjišťujeme název přítoku. Jmenuje se Palsa a do Gauje měří asi 20 km. A tak jsme v neděli 18.6. vypluli na naši více než 300 km dlouhou cestu.

Začínáme na přítoku Gauje

Palsa tekla skoro stále lesem s občasnými lehkými peřejemi. Časem se ale začaly objevovat zátarasy z naplavených stromů, které se zpočátku daly lehko přetáhnout. Jenže pak bylo nutné přetahovat už jedině lesem, což bylo docela náročné. Takže jsme byli rádi, když jsme kolem 19 hodiny dopluli k ústí do Gauje, i když se nám Palsa líbila.

V červnu se dá plout až do pozdních hodin

Kolem 21 hodiny jsme začali hledat místo k táboření. To jsme našli na vysokém břehu vlevo. Mohli jsme ale jet klidně dál, protože po chvíli jsme druhý den vpravo viděli tábořiště daleko přístupnější. Tady se totiž v půli června stmívá až k půlnoci a i potom je jen velké šero (je-li jasno). V pondělí jsme dopluli k mostu u vsi Gaujena a tady doplnili zásoby jídla a dobrého lotyšského piva. Je to nutné, protože další obec u řeky je až po 90 km a jmenuje se Strenči. Kousek za Gaujenou tvoří v délce asi 20 km řeka Lotyšsko-Estonskou hranici. Obě země jsou v Schengenu, takže žádný problém. Na estonském břehu jsme se zastavili na hezkém tábořišti s posezením, stolem a přístřeškem se dřevem, ale protože bylo málo hodin, jeli jsme dál. Utábořili jsme se později na lotyšském břehu u ohradníku na kraji lesa. Asi proto, že zde bylo slepé rameno, zde snad nejvíc z celé cesty žrali komáři. V úterý jsme asi po 1/2 hodině podjeli most do Valky a tím opustili hranice.

Na řece nejsou žádné jezy a řeka stále teče

Ráno sice byla bouřka, ale pak už nepršelo. Jen foukal chladný protivítr. Tábořili jsme na levém břehu u přístupného srubu s posezením a ohništěm. To je standard na místních tábořištích skoro všude. Řeka dále teče lesy, což je prakticky na celém toku až k moři. Občas se už tvoří ostrovy. Dojeli jsme do Strenči, kde jsme po dvou dnech doplnili zásoby. Ve čtvrtek se za Strenči objevily po dlouhé době lehké peřejky. Ale i jinak řeka pěkně teče, neboť jezy tu nepotkáte.

Na řece je i cvičná peřej

Odpoledne jsme se zastavili na sváču na pěkném tábořišti u levého přítoku. Protože jsme mysleli, že město Valmiera je daleko od řeky, pokračovali jsme dál. O to více nás překvapilo, když jsme asi za hodinu byli u cvičné peřeje na kraji města. Tu jsme chvíli okukovali a poté sjeli při pravém břehu. Pokračovali jsme na první tábořiště za město, což byla 12 km vzdálená Sapa na levém břehu. Šli jsme přes les do vsi Liči, jenže ta je z části opuštěná, takže obchod tu nenajdete. Cestou zpět jsme na palouku v lese viděli losici se dvěma telátky.

V pátek jsme během dne vpluli do národního parku Gauja. To se začínají u řeky ojevovat skály a hned u prvních na pravém břehu jsme zastavili. Vytékal tu do řeky i pramen. Cestou jsme nakoupili v Jaunmauře a večer dojeli k městu Césis. V sobotu jsme se vydali na prohlídku města. V hospůdce na náměstí jsme si dali opožděný oběd a prohlédli hrad a kostel s vyhlídkou z věže.

Nejhezčí úsek je mezi Césis a Sigulda

Dál jsme jeli až v neděli. To jsme dojeli k městu Sigulda. Tato část řeky se nám asi líbila nejvíc: skály, převisy nad vodu, u nich peřejky, pak výhled na hrad Turaida. Cestou jsme zajeli kousek proti proudu přítoků Amata (zleva) a Brasla (zprava) a usoudili, že by také stály za splutí. Pod hradem jsme se původně chtěli tábořit, ale minuli jsme ho a utábořili se až na pravém břehu kousek před mostem do Siguldy. Sigulda je hezké město postavené v zeleni. My jsme si prohlédli hezký hrad, svezli se kabinkovou lanovkou přes údolí Gauje k zámku Krimulda a po návratu do tábořiště ještě v 8 vypluli dál za město. Asi po 7 km jsme narazili na pravém břehu na hezké tábořiště, kde byl poblíž i pramen.

Do moře nešlo doplout díky silnému protivětru a vlnám

U mostu u Inčukals jsme si dali v samoobslužné restauraci dobrý oběd a už za trvalého deště jeli dál. Řeka už je tu široká jako Labe u Mělníka a tvoří mnoho malých i velkých ostrovů. Ve středu jme vypluli na poslední úsek naší cesty. Za Anaži, kde je poslední silniční most, už je řeka široká asi 200 m a moc neteče. U železničního mostu u Carnikavy jsme se zastavili na nákup a poté vypluli na posledních několik km k moři. Kolem 19 hodiny jsme dopluli k našemu cíli do Baltu. Tedy až do moře to nešlo, protože foukal silný protivítr a i v řece to byla makačka proti slušným vlnám.

Návrat domů jsem zahájili pochodem k vlaku do 3 km vzdálené Carnikavy. Během přestupů jsme si ještě zpestřili cestu prohlídkou hlavních měst Lotyšska a Litvy, Rigy a Vilniusu a v sobotu ráno dojeli do Prahy. Myslím, že i přes dlouhé cestování to stálo za to a každého, komu se líbí krásná příroda, řeka bez jezů a nepotřebuje hospodu každé 4 km, Gauja nezklame. Více fotek je na stamicek.rajce.net.

Franta