Brdská řeka Skalice, stejně jako její sestřička Lomnice, nabízí na svém nejspodnějším toku podobnou scenérii, jako mají sázavská Stvořidla (podle mého názoru ještě hezčí). Příznivý vodní stav se zde dá vlivem počátečního menšího spádu ještě zeslabeného množstvím jezů celkem dobře zachytit. Skutečně, po deštích nastává kulminace v Zadním Poříčí několik hodin po kulminaci Litávky v Čenkově (v té chvíli už je skoro pozdě nasedat na Litavku v Příbrami, natož teprve vyrážet z Prahy) a ze Zadního Poříčí to do Varvažova trvá vodě dalších zhruba dvanáct hodin (Lomnice je ještě o jeden den pomalejší).

Začínali jsme v Mirovicích, které jsme zvolili proto, že tam staví rychlíky. Od Mirovic už není řeka příliš zapadaná (v úseku Březnice-Myslín je řeka natolik zpomalena jezy, že ani za větší vody nemá schopnost odklízet napadané větve) a navíc takto i v krátkém listopadovém dni zbývá čas ještě něco ke Skalici přidat.

Pod Mirovicemi řeka moc neteče, přesto ve spolupráci se zlomyslnou vegetací dokáže vytvořit několik zajímavých míst. Ke zrychlení proudu dochází až za Spálenským mlýnem. V oblasti Krsic a Čimelic se vystřídá několik olejů nad jezy s rychlejšími místy, začínají se objevovat první peřeje. Úsek mezi Čimelicemi a Smetanovou Lhotou je již poměrně rychlý, o zábavu se stará spíše vegetace, než-li peřeje. Od Smetanovy Lhoty peřejí přibývá, obzvlášť pěkné je kličkování mezi metrovými balvany na začátku Varvažova. Za Varvažovem se opět zvýší obtížnost. Teprve pod jezem na kótě 3.0 se častěji začínají objevovat místa, kde se čtyři kubíky ukazují jako málo vody. Přesto stojí za to pokračovat.

V místě obvyklého konce u RS Avia jsme původně plánovali přenést lodě na sousední Lomnici (přes kopec do Ostrovce jsou to dva kilometry cesty výměnou za čtyři kilometry peřejí). Lomnice však měla průtok jen necelý kubík (na dvou se to ještě jakž takž dá přeskákat). Nakonec jsme zvolili dojezd na soutok s Otavou.

Skalice pod RS Avia chviličku teče klidně, za zatáčkou ještě nabídne jednu pěknou peřej. Spojená Lomnice se Skalicí zmohutní a hned začíná parádní peřej, která vydrží asi půl kilometru a končí zhruba dva metry pod obvyklou úrovní hladiny v Orlíku. Ke konci této peřeje už bylo pět kubíků málo. V nejzajímavějším místě nešlo projet.

Orlík byl natolik vypuštěný, že jsme jeli v proudu nějaké dvě třetiny cesty k soutoku s Otavou. Lomnice pravidelně nabízela zajímavá místa obtížnosti WW 2, ale té první peřeji se atraktivitou nic nepřiblížilo. Od soutoku s Otavou je to do Čimelic 13.5 kilometru na autobus. Dalo by se jít i do bližší Vráže či Dolního Ostrovce, ale vlaky na Prahu tam o víkendu staví jen jednou za 6 hodin. Příště končíme za tou první peřejí na Lomnici.

Robert Černý