„Jáá chciííí maminkůůůů!!! Jáá jsem vám říííkal, že nechci jet!!! Jáá chcííí domůůůů!!!!“ Psychologické výzkumy prý uvádějí dětský pláč jako jeden z nejvýraznějších stresových faktorů. Zvláště, když se jedná o zoufale hysterické štkaní vlastního čtyřapůlletého potomka, který si utírá nudli na rozbahněném břehu špinavého potoka před dalším neproniknutelným zátarasem z mohutných kmenů. Na místě, odkud se nedá uniknout jinak, než dlouhým pochodem přes rozlehlé kukuřičné lány nebo plavbou k další překážce. A maminka odjela někam za hory, za doly do práce...

Zatímco v neděli po obědě na horním úseku Výrovky (alias Vavřince) vodáci pomalu končili svá splutí, nás dobrodružství teprve čekalo. Dva dospělé, tedy mě a kamaráda Tomáše a pět našich dětí. Tomášova manželka obsluhovala doprovodné vozidlo, což se mělo brzy ukázat jako velmi důležité. Vloni jsme se starším synem při pravidelném podzimním pouštění Vavřineckého potoka (alias Výrovky) dopluli z Kouřimi do Miškovic.

„Dopluli“ je asi slovo, které plně nevystihuje realitu podobných akcí, kde se plavba střídá s pěšími pochody, ale i přesto jsme si letos naplánovali pokračování právě z Miškovic. Nedbaje výstražných slov nemnoha odvážlivců, kteří zde pluli před námi, ani vlastní zkušenosti.

Kolem půl druhé odpoledne vypadal potok v uvedené vesničce stále ještě jako pouhá strouha. Pak najednou začala voda stoupat a rychle naplnila koryto. Kdo tenhle jev zažil ví, že pro vodáka má v sobě něco magického. Vznešenou atmosféru umocnilo říjnové slunce, které po šedivě zachmuřeném dopoledni nečekaně prosvětlilo barevné listí na stromech. Moje chvilkové opojení okamžikem trvalo přesně do chvíle, než mi na kluzkém bahně ujely nohy a po kolena se jsem se zanořil do kalné vody. Došlo mi, že neopren nebyl vůbec zbytečným nápadem. Dělal jsem oporu dětem, které obaleny prvním blátem nastupovaly do lodí.

Párkrát jsme zabrali pádly a objevil se val z naplavených stromů, větví a všelijakého humusu. Možná jsme ho nějak propluli, možná jsme se museli obtížně škrábat na vysoký hlinitý břeh už tam. Nebo to bylo až na další překážce. Na druhé, třetí, čtvrté, páté či já nevím kolikáté překážce. Trochu mi ten začátek splývá.

Přistávání nebyla úplně jednoduchá, protože proud potoka měl chvílemi nečekaný tah. Mladší syn nejprve znejistěl a následně začal svoji úzkost ventilovat výše popsanými projevy. Myslím, že mu v blonďaté hlavičce rezonoval jarní zážitek, kdy jsme na stejném potoce museli trochu dramaticky zastavovat před jedním zátarasem. Teď nepomáhaly ani trapné rodičovské pokusy o uplácení bonbóny a sušenkami, sliby, že „už brzy bude konec“, prostě nic. Hlas Tomášovy manželky, která nám šla vzrostlou kukuřicí naproti od prvního mostu v Zálešanech, mi zazněl jako rajská hudba. Také syn byl konečně vysvobozen. Se slastným výrazem se okamžitě připojil k suchozemskému týmu. Dál už nám jen blaženě mával a marně se dožadoval dalších bonbónů.

Trochu paradoxně skončil s jeho odchodem i nejobtížnější (rozuměj: nejvíce zapadaný s velmi špatným vystupováním) úsek. Voda vystoupala, z některých spadlých stromů se staly nízké stupně, některé zmizely. Následující kilometr a půl až k nesjízdnému jezu před Plaňany jsme vůbec nevylezli z lodi. Do Výrovky se zde vlévá Bečvárka, další z vyhlášených polabských toků. Krajina kolem jejího ústí má zvláštní archaický nádech. Podmáčená močálovitá půda je tu zarostlá vysokým rákosím, ze kterého osaměle ční suchý strom, mohutná olše se v pádu zabořila do bahna, ticho nehybné hladiny je téměř hmatatelné... Pokud se rádi necháváte unášet fantazií, snadno na břehu spatříte frkající koně družiny krále Marobuda. Markomanského vládce, který v České kotlině na přelomu letopočtu vytvořil mocný kmenový svaz, před nímž měla respekt i slavná říše římská. Žárové pohřebiště Marobudovy šlechty bylo objeveno na nedaleké Pičhoře tyčící se nad Výrovkou u Dobřichova. Není zdaleka jedinou významnou archeologickou lokalitou v okolí.

Ani další část plavby nebyla prosta překážek či nečekaných situací spojených s rychlým zastavováním v proudu, chytáním pádla či přizvedáním větví v průjezdech. Ale v porovnání s úvodní částí se tyto strasti jevily jako pouhá selanka. Také rychlost plavby se podstatně zvýšila, protože ubylo zátarasů spojených s přenášením. Kousek od Vrbčan pak začíná nejhezčí úsek. Trochu rozptýlení přináší rozvalený šikmý jez, bez problémů sjízdný vlevo. Na břehu se objevují skalky a travnaté stráně, potom Výrovka nečekaně zrychluje v malých peřejích pod prudkým skalnatým svahem Na šancích. Téměř dva tisíce let se na něm rozkládalo výšinné hradiště zaniklé nejspíše někdy ve 12. století.

Ochladilo se. V říjnu se plavby krátí stejně jako dny. Zapadající slunce trochu kýčovitě osvětlovalo dobře patrné základy valů a hradeb, jako by chtělo podtrhnout pomíjivost lidského bytí. Možná stejný účel měla i velká lednička líně se pohupující na hladině před jedním spadlým stromem. Pravděpodobně vzpomínka na letošní červnovou ničivou povodeň, při níž Výrovka ve spojení s Bečvárkou nečekaně zaplavila své okolí. V Chotuticích jsme skončili kousek od prázdného místa po domu, který musel být díky velké vodě zbourán. Před i po povodni jsem letos na Výrovce (v různých úsecích) splul celých sedmdesát kilometrů. Až mě taková cifra samotného překvapila. Ale koneckonců se asi není čemu divit. Filozof Václav Cílek v jedné ze svých knih „varuje“, že „ místa jako Dobřichov u Peček, Vrbčany, Kouřim, Tismice, Hradenín i Hradešín jsou – přivyknete-li jim – silně návyková!“ Myslím, že se jeho slova vztahují i na Výrovku, která v této krajině od pradávna tvořila jakousi osu, kolem níž lidé zakládali svá sídla. Přivyknete-li jí, stane se vám silně návykovou!

Václav