Otázka, kam mizí Vavřinecký potok v Toušicích, mi při podzimních splutích párkrát bleskla hlavou už v minulosti. Rychle jsem ji zaplašil. Člověk toho měl po kilometrech plavby docela dost a vůbec, když tady vystupují všichni, proč by se jeden chtěl odlišovat. Navíc se dalo tušit, že tam nezačíná žádná lákavá terra incognita, nýbrž pořádně zarostlý a zapadaný pekelný úsek potoka končící v rybníku Strašík. Alespoň v podobném duchu hovořily zprávy odvážlivců, kteří se do oněch vodáky a Bohem zapomenutých končin přeci jen vypravili.

Jenže ouha! Strašík sice dál najdete na mapách, ale od loňského jara už nikoliv v realitě. Jeho protržení bylo jednou z příčin ničivé povodně na celém středním a dolním toku Výrovky (alias Kouřimky či Vavřince). V sypané hrázi zůstala impozantní průrva, kterou si potok našel novou cestu do veliké tůně a dále pod skalnaté stráně rozlehlého hradiště Stará Kouřim (které mimochodem stojí za návštěvu). Bývalé dno začalo velmi rychle zarůstat hustými vrbičkovými houštinami.

Honza z ronovských skautů promptně využil nastalé situace. Vloni při splutí Vavřince začal nikoliv nahoře, ale až v Toušicích, odkud se jako jeden z prvních postpovodňových objevitelů vydal do neznáma. Když mi do telefonu nadšeně líčil proplutí bývalým rybníkem, zmiňoval se o peřejkách a jen tak okrajově i o několika padlých stromech, které v podstatě ani nestojí za řeč. Naprázdno jsem polykal bledou závistí, protože zahájené stavební práce naznačovaly čísi úmysl rybník obnovit. Některé šance se prostě neopakují. Ale - situace se kupodivu ani letos moc nezměnila. V hrázi dál zeje díra jako vrata. Buď došly peníze nebo lidé v krajině pod hrází zesinali při představě, že by se ta hrůza měla ještě někdy opakovat. Jenom vrbičky stačily zhoustnout a povyrůst na dva metry a přes vodu někdo položil nízké lávky. Plán na podzimní splutí Vavřineckého potoka rázem získal jasné kontury. Se synem se neochudíme o divoký vršek, v Doubravčanech se k nám na otevřence připojí kamarád Tomáš a společně překonáme panenskou divočinu až do Kouřimi. Jupí!

Skrčeni jsme podpluli nízký toušický most a nechali se kalným tokem pomalu unášet dál. Někteří vodáci na břehu se zvědavě ohlédli, ale všichni už byli zaměstnáni lákavou představou suchých hadrů na sobě a chleba se sádlem či hřejivého grogu v sobě. Vaše chyba, holenkové, nevíte, o co přicházíte! Ráz potoka byl zpočátku podobný jako výše. Docela široké koryto, sem tam malé vlnky. Okolo kopřivy a roští, ale žádný bobří zátaras ze spadaných kmenů, nic takového. Potom zmizely vysoké hlinité břehy, pluli jsme už na úrovni okolních luk a polí. Když se proud poznenáhlu úplně zklidnil, zpozorněli jsme.

Tomáš formuloval zásadní otázku, která při potočních expedicích nabývá na důležitosti: „Co nás čeká na konci?“
Důležitý při podobných podnicích je i dobrý sluch, který nám nyní neomylně zvěstoval, že zvýšený šum vody ohlašuje jakési překvapení. Přistáli jsme a šli na pěší průzkum. Hezká malá peřejka končila pod padlým stromem. Nebyl sám. Několikrát jsme nasedli, abychom se buď úspěšně prolámali roštím, balancovali po potopených kládách nebo znovu otráveně vylezli na zarostlý břeh. Popravdě bylo těch překážek poněkud více, než jsem si z vyprávění ronovského kolegy představoval, ale na celé trase byly jediné.

Navíc se nakumulovaly jenom na několika stech metrech. Což jsme netušili, jinak bychom asi rovnou přetáhli svá plavidla až na začátek bývalého Strašíku, kde znovu začíná volná hladina.

Lehce zmoženi jsme vpluli do džungle mladých vrb, které nicméně ještě nestačily narůst do rozměrů, jež by mohly působit vážnější vodácké komplikace. Za krátkou chvíli se potok  rozdělil do dvou ramen. My jsme se vydali pravým, ale i druhé by vás zcela určitě dovedlo až k provalené hrázi. Pěkně svižně v úzkém korytě šíře dvou metrů. S delší lodí se v něm neotočíte ani náhodou. Skrze hustá houští toho navíc moc nevidíte. A rozhodně ani neutečete.

Trochu úzkostlivě jsme vyhlíželi kupředu. Tomáš opět suše zformuloval důležitý dotaz: „Jak tady zastavíme, až přijde ta nízká lávka, pod kterou začíná peřej?“
No, jak asi. Chytíme se za nějakou vrbičku a budeme doufat, že nás udrží.

Hukot vody naznačil, že bude žádoucí přejít od myšlenek k činům. Ale v našem rameni lávka naštěstí zůstala těsně na úrovni hladiny (ve druhém by možná šla podplout), nechalo se na ni razantně najet přídí a svižně vystoupit. Hned pod ní začíná parádní úsek, taková sladká třešnička (spíš třešeň) na dortu po předcházejících malých útrapách. Potok se nejprve kaskádou propadá do výše zmiňované tůně, potom v pěkných vlnách naráží na mohutná skaliska slovanského hradiště.

Na dalším kilometru podobné peřeje pokračují. Bohužel odtud nemám žádnou fotku jako důkaz, protože už bylo příliš šero. Ale kdo nevěří, ať tam běží! Tomáš na otevřence měl sem tam plné ruce práce, ale vždy zůstalo jenom u vylévání lodi. První ze šikmých jezů se dal bez problémů splout v pravé části s vyhnutím se stromu, na který žene proud. Pod druhým jezem číhá dost nízká betonová lávka, tam jsme raději přenesli. Pomalu se začalo stmívat. Od startu ve Vavřinci jsme za sebou měli dvacet kilometrů pestré plavby obsahující všechny radosti potočního vodáctví. Pokud rybník zůstane vypuštěný, stojí úsek z Toušic za příští zopakování především pro svoji spodní část. Když jsme se na břehu v Kouřimi převlékali, zaznělo z městského rozhlasu nečekaně Krylovo Děkuji.

„…pro sladkost, pro sladkost usnutí děkuji za únavu, děkuji za ohně vzplanutí i za šumění splavu…“ Lehce sentimentální tečka na závěr. To, že po ní jako postskriptum oznamovali výsledky komunálních voleb, je už jiná kapitola.

Václav Lebduška