Končí 70. léta minulého století. Vodní dílo Gabčíkovo – Nagymaros bylo sotva na papíře, aby z něj po různých peripetiích a mnoha dalších uplynulých letech zůstalo jen to Gabčíkovo. Já byla dítě střední školou povinné a na výletech se vyřvávaly všelijaké písně. I ta o Dunaji.

Ale o školních výletech psát nechci. Ani o sporném megalomanském projektu vodního díla.  Zato o jednom pozdně říjnovém víkendu mého vodáckého dávnověku. Jela jsem tehdy se svým tátou. S bratislavskými přáteli jsme se sešli u loděnice tamějších vodáků na ř. km 1876. Odchovaná českými, možná i pár moravskými říčkami, jsem ohromeně hleděla na ten mohutný, hluboký a rychle plynoucí tok. A ty obrovské lodě, co se po něm pohybovaly! Trochu mi naháněly strach – vyhneme se jim? Nepřevrátíme se ve vlnách jimi vytvořených?

Uprostřed dopoledne jsme odrazili od břehu. Mám dojem, že naše flotila čítala dvě kánoe a dva kajaky. Brzy jsme za sebou nechali věže bratislavského hradu i lana moderního mostu. Potkávali jsme různorodá plavidla, mezi nimi i velké tlačné nebo tažné remorkéry nebo jak se ty obludy jmenují. V jejich vlnách nás to vždycky pěkně pohoupalo. Řeka byla široká, břehy daleko, rychlost plavby značná a pádlování celkem bez námahy. Někdy po poledni jsme přistáli na pěkné oblázkové pláži okolo ř. km 1840, abychom se naobědvali. Pochopitelně na levém břehu, na pravém se rozkládala Maďarská lidová republika. No, vlastně tehdy se asi ještě nerozkládala, ty změny přišly později.

Svižným tempem nás řeka nesla dále, abychom v podvečer někde na ř. km 1810 poblíž Gabčíkova zakotvili v zálivu slepého ramene a odnesli bagáž i lodě k chalupě kamaráda. Moc pěkný domeček ukrytý v zeleni, bíle natřený, s rákosovou střechou. Starobylá chalupa, jak má být. Náš azyl do zítřka.

Časný budíček, balení, jdeme se ohřát do chalupy.  Po příjezdu dalších dvou účastníků vyrážíme na zajímavou plavbu starými rameny Dunaje.  Nevím už, jak se jmenovala – nevěděla jsem to nejspíš ani tenkrát. Šedý mlhavý den. Hladina mezi lužními lesy, větve vrb sehnuté do oblouků nad vodou. Pravidelné žbluňkání v takovém tom lehce hlubokém tónu při poklidném pádlování na pomalu plynoucí nebo stojaté vodě. Takové, které uslyšíte jen vzdáleni od rušných vodních tepen se stovkami lidí halasících na stejnobarevných lodích, strkajících se v mraveništi letních řek. Pár rybářů na břehu a možná i nějaká volavka překvapeně se zvedající z hladiny a jakoby ztěžka plácající křídly. Oblázkové břehy, na kterých se dá zakotvit a posedět. Tiše, jako byste tam ani nebyli.

Ale byli jsme tam a bylo to pěkné.

Windy